MASTER - Vindictive Miscreant
Tak nevím, ale americko-české trio Master by možná mohlo zapřemýšlet alespoň o drobné korekci zavedené deathové škatule. Stačí si pustit cokoli od (velkou namátkou!) Immolation, Nile, Dying Fetus nebo (ať se držíme v tuzemské kotlině) Nahum, Hypnox či pozdějších Krabathor, vše porovnat s minimálně posledními počiny Master a je zřejmé, že tahle parta hraje death asi stejně jako Dimmu Borgir pravý norský black metal. Jistě, je zde zlobivě hudrující (chvílemi až dávivý) Speckmanův growling, nikoli však blast beaty či dunivá kytarová podlazenost a riffy jen zřídkakdy zabzučí typickým žánrovým vichrem. Vedle toho slyšíme osmdesátkový speed, thrash či punk (ke všemu možno přidat předložku blackened a koncovku ´n´ roll), a to ve velmi intenzivním rytmickém zápřahu. Master jedou – stejně jako na dva roky starém studiovém předchůdci – zběsile, neúprosně, a proto časem taky trochu únavně. Tady nikdo nechtěl vymýšlet nic složitého, přičemž některé pasáže čpí nejstaršími dochovanými postupy (např. úsečné slokové fráze v kusech „Actions Speak Louder Than Words“ a „Replaced“ používali už Sex Pistols a před nimi bůhvíkdo ještě), až to chvílemi zavání neochotou k tvorbě čehokoli osobitějšího, i přesto (proto) se album dobře poslouchá, jelikož skladbám nechybí tah a energie, kořením se pak stávají vypiplaná sóla s mnohdy až heavymetalovou melodikou. Vypíchnout je možno vály „Vindictive Miscreant“, „The Inner Strenght of the Demon“ a „The Impossible of Dreams“, rozdíly mezi skladbami jsou však minimální, celkově pak uděláte lépe, když si je všechny nepustíte na jeden zátah.
6/10
YouTube ukázka - The Inner Strength of the Demon
THRASHBACK - Sinister Force
Z počátku následující recenze si odbudeme jednu obligátní (a taky už dost otravnou) větu: v této hudbě se nedočkáme ničeho extra objevného. Jenže koho to zajímá, když riffy roztancované na fošně "Sinister Force" (jinak také třetí studiovce Francouzů Thrashback) jsou chvílemi natolik chytlavé, že se člověk rázem ocitá v žánrovém nebi, akorát že u brány místo svatého Petra stojí Jeff Hanneman s Paulem Baloffem. Zcela podmanivé thrashové představení nabídnou námely „Weapons of Mass Destruction“, „Chemical Death“ nebo „Sinister Force“, které posluchačům omlátí palice o betonové kytarové stěny. Příspěvky „Exterminate“ a „Attack of the Undead“ zase zahřejí naspídovanou osmdesátkovou esencí, až rock´n´rollově hravé sólo vymalují hudebníci v kusu „Resurrected to Devour“. Měňavé úseky rozčlení vál „Stand Up and Fight“, kde na pochodové tempo s dotekem nestrojené zlověstnosti raných Slayer naváže bestiální thrashový čardáš. Jakmile kapela nenabídne ani jeden ze zmíněných prvků, je o polovinu méně zajímavější, tento nedostatek se ale na celoplošné bázi váže pouze k závěrečné skladbě „The Final Hour“ (kde nejvíce vystupují na povrch zpěvákovy slabiny) a částečně k songu „No Way to Come Back“. Jinak je ovšem deska "Sinister Force" velmi svůdnou thrashovou jízdou.
7,5/10
YouTube ukázka - Sinister Force
SNIPER 66 - Annihilator
Občas není marné zabrousit ke stylu, který měl zásadní dopad na vznik leckteré (thrash)metalové veličiny, tedy k punku, zejména pokud je porychtovaný se správnou kvalitou. Texaská smečka Sniper 66 něco takového na své novince s titulem „Annihilator“ předvádí, když nabízí svěží dávku staromilského punk rock-metalu a oi! s přiznanými ozvuky kapel jako Oxymoron nebo One Way System. Typické pro hudbu Amíků jsou vícehlasy, o které se vedle hlavního - a, pravda, spíše průměrného - pěvce Dylana Close stará celá zbývající trojice, včetně bicmenky April, dále veselé vyhrávky ala tuzemský Alkehol, povedená sóla a zejména rytmická urputnost, která zachvátí každou z patnácti písní. Skutečně, tito hudebníci – zřejmě v souladu s názvem své kapely – neradi zpomalují, což je výtečný vklad pro krátký koncertní set, v případě téměř čtyřicetiminutové nahrávky je to ale krapet divoká nálož a člověk si nakonec připadá, jako kdyby se mu po bytě prolítli čtyři hyperaktivní sígři. V umírněnějších porcích je ale poslech vysoce zábavný, přičemž osobně si užívám jak veselejší polohu ("Not Perfect", "The Engineer"), tak agresivnější tvář, s jakou americké kvarteto vykoukne kupříkladu v kusech "Fight Together", „When It´s Gone“, „Grind Me Down“ nebo dynamicky výbušném náletu „Psycho“. Deska „Annihilator“ znamená povedený příspěvek nejen pro přímé fanoušky žánru, ale díky těkavé energii by mohla sednout i příznivcům ostatních stylů.
7,5/10
YouTube ukázka - Fight Together
|
