Takhle mrazivou nahrávku bych od chlápků z Brazílie vážně nečekal. Jenže z Rio De Janeira dorazila debutová nahrávka „From Presence To Silence“ kapely Loneshore a nic, co by připomínalo Copacabanu, tu nenaleznete. Spíš vás napadne, jestli to není skupina švédských emigrantů, kteří se rozhodli v roce 2014 zakotvit v Lednové řece (překlad názvu města) a založit kapelu. Švédsko je totiž domovinou melancholicky zaměřených spolků jako Katatonia, či progresivního death metalu ve stylu starších Opeth, jejichž tvorbu si Loneshore (společně i s s francouzskými post-rockovými Alcest) vzali k srdci. „From Presence To Silence“ je hodně ovlivněno uvedenými vzory, ale na druhou stranu nejsou Loneshore žádnými plagiátory. Jen se prostě shlédli v posmutnělém burácejícím death/doomu s výlety k prog rockovým břehům.
Deska má pouze šest (řádně dlouhých) skladeb. Ta první z nich má hned jedenáct minut. "The Quiet Visitor“ nabídne zpočátku poklidné kytarové vybrnkávání a je jasné, že se něco musí změnit. Zvrat v podobě death/doomového nástupu je drtivý. A když se zdá, že je to už řádně brutální, ještě se přitvrdí. Zde už hudba dostává death/blackový nádech. Blast beaty a kytary jedou na maximum, zpěvák Luiz hluboce growluje, ale právě při hyperrychlých pasážích blackově křepčí. V některých chvílích jeho hlas připomíná Aarona z My Dying Bride. Závěr skladby se zklidní a právě to pojetí, kdy se brutalita mísí s klidnými, téměř akustickými momenty, připomíná starší tvorbu Opeth. Jenže tady přibydou ještě kytary alá Alcest. Všechny skladby se drží stejného směru, což neznamená, že by deska byla monotónní, jen se drží jednoho stylu. Vybočuje jen „Daylight“, která zabrnká na uklidňující pohodovou notu. Píseň je instrumentální a nabídne pohodový prog rock se zajímavými kytarovými melodiemi a harmoniemi. Příjemný kousek klidu a hudební krásy.
Luis krom growlu ovládá velmi solidně i čistý zpěv a když zavřete oči, uslyšíte tam hodně z Mikalea Ackerfeldta. Tím se opět vracíme k tomu zásadnímu. Tedy že Loneshore osloví především fanoušky Opeth, své si tu najdou příznivci Alcest, Katatonie a celkově posmutnělé hudební krajiny. Loneshore nejsou originální, ale i když jedou v kolejích slavnějších vzorů, nepůsobí to rušivě, žánr ovládají skvěle a s dostatečnou invencí v podobě kvalitního provedení melodií i agrese (death metalové pasáže jsou parádní). Jen kdyby byli o kousek svébytnější... V každém případě výborný debut.
|
