V roce 2001 měli My Dying Bride opět ucelenou sestavu a od té se očekávala nová deska a tak třináctého listopadu téhož roku spatřilo světlo světa album „The Dreadful Hours“ s trošku podivnou malovanou obálkou, kterou vytvořil frontman kapely Aaron Stainthorpe. Obal desky se znepokojivým výjevem, kde se okřídlená postava snaží nejspíš zabít bránícího se člověka na zemi, sice nepůsobil kdovíjak dechberoucím uměleckým dojmem, jasně však říkal, že muzika uvnitř nebude o kytičkách, ale že se posluchač dočká čehosi temného. A „The Dreadful Hours“ je možná tím nejtemnějším albem v kariéře My Dying Bride.
Titulní monumentální píseň má téměř deset minut a předvede o čem death/doom metal je. Melancholie či smutek. Ten je patrný z prvních tónů, kdy do zvuku deště vybrnkávají tesknou melodii dvě kytary. Minimalistické, ale velmi silné. Po dvou minutách se přidají další instrumenty a hudba dostane tradiční doom metalovou tvář. Aaronův hlas je esencí neštěstí. Podoba skladby se však opět zklidní, aby přišel ohromný death metalový nástup. Aaron zní jako okřídlený démon z obálky desky. Tyhle momenty zní nesmírně tvrdě, ale i epicky. Velkolepost podtrhují gotické klávesy a masivní riffy. My Dying Bride kouzlí s rytmikou a nápady. Zároveň zní snad nejextrémněji za svou existenci. Temnota, která sálá ze skladby je téměř hmatatelná. Po pár minutách vás skladba zničeného vyplivne zpět na svůj začátek a v jejím zbytku se snažíte uklidnit za doprovodu smutečního vybrnkávání. Jedna z nejsilnějších skladeb kapely a celého žánru.
Temná aura z nahrávky však čiší i nadále. „The Raven And The Rose“ nabídne silný metalový úvod, kdy se vás riffy snaží zadupat do země. Zvuk varhan zdánlivě zjemňuje jinak death/doomovou jízdu. My Dying Bride se tu pohybují ve středním tempu a především bicí zasluhují ohromnou pochvalu za dynamiku a nápaditost. Střed skladby se zlomí do téměř black metalové vichřice, při které hřmí blast beaty a Aaron zní jako právě znovuoživený umrlec. Jedna z nejdrsnějších písní v historii kapely. Závěr patří už jen klavíru a dotváří tak prostor pro melancholii.
Desetiminutová „Le Figlie della Tempesta“ je poměrně uklidňujícím kouskem, který však nepostrádá dramatičnost a hororovou atmosféru, zaujme i skvělé využití baskytary. „Black Heart Romance“ střídá doom metal s odlehčenější, téměř rockovou podobou. Kytary zní právě v těch jemnějších momentech velmi vynalézavě. Druhá polovina písně nabídne více gotiky a extrémnějších pasáží. Opět se tak potvrzuje, že na této desce si kapela se skladbami skutečně pohrála a často není vůbec jasné, kam se jednotlivé písně vyvinou.
V podobném duchu se odvíjí i nesmírně melancholická „A Cruel Taste Of Beauty“. Zde se opět My Dying Bride dotýkají atmosférického black metalu.
Jedním z vrcholů desky je „My Hope, The Destroyer“. Nesmírně dojímavá skladba, ve které je Aaronův zpěv velmi sugestivní a emotivní. Píseň si poklusává v poměrně rychlém tempu a Aaron promlouvá k posluchači doposud svým nejlepším pěveckým výkonem. Velkou roli zde dostávají i klávesy, které tvoří krásné melodie. Ani zde nechybí malý zlom směrem k death metalu, nicméně se jedná o nejmelodičtější věc na albu. Závěr desky přinese temnou a zlou „The Deepest Of All Hearts“ a především „The Return To The Beautiful“, což je předělávka „The Return Of The Beautiful“ z první desky („As the Flower Withers“). Skladba dostala nový zvuk a kapela ji trochu „učesala“, takže je údernější a především brutální death metalová pasáž uprostřed vyzní daleko lépe drtivěji, než ve své původní verzi.
„The Dreadful Hours“ je má nejoblíbenější deska my Dying Bride. Tvrdá, pestrá, úžasná. plná emocí a nadčasových skladeb. Takoví jsou sice MDB vždy, ale tady se to povedlo prostě nejlépe. Hudebně se skupina nikam extra neposunula, jen přiložila pod kotlem a zní extrémněji, jinak se ale stále jedná o mix klasického doom metalu s death metalem a gotikou.
Následující rok z kapely odešla klávesačka Yasmin Ahmed a nahradila ji Sarah Stanton. My Dying s ní už nahráli své první „live“ album „Voice Of The Wretched“ a poté i další řadovou desku „Songs Of Darkness, Words Of Light“, která v mých uších zní jako přímý pokračovatel „The Dreadful Hours“. Opět vynikající nahrávka, ale již neobsahovala tolik skvělých nápadů.
|
