Zhudebněná svérázná poezie. Při poslechu novinky vyškovských Dark Gamballe „Hluboký nádech“ si v podstatě u každé položky posluchač znovu a znovu může uvědomit, jak důležitou součástí písně je její lyrická složka. Jistě, i kdyby Dark Gamballe se svým tradičním crossoverem tentokrát vsadili na svahilštinu, ty jejich vyhrocené emoce a chvílemi až drtící kontrast mezi poetickou a vyhrocenou emotivností, mezi líně uspávací houpavostí a hrubou agresí, které na sebe neustále naráží (aby prakticky bez výjimky splynuly vždy do velmi silného celku), by na sebe pozornost dokázaly připoutat i bez toho, abyste nastražili uši na maximum a lapali každé Desedovo (který je občas víc podmanivým vypravěčem, než zpěvákem) slovo. Jenže když se necháte lapit do sítí jeho neotřelého hraní si se slovy, které umocní i frázováním, leckdy naprosto přirozeně kašlajícím na pravidelné tempo, zjistíte, že název alba je zvolený víc než trefně a Dark Gamballe vás ve svých příbězích mohou protáhnout hodně hlubokými pocity.
Tvrdit, že Dark Gamballe vsází na rozmanitost, by bylo trochu zavádějící. Prakticky ani jedna z písní (vyjma návratu do minulosti se skladbou „Netopýr“, která drží konstantní náladu a stálé tempo) se nedrží jediného motivu a touto proměnlivostí si Dark Gamballe spolehlivě zajistí pozornost pro celé album. Byť výše zmíněné základní kontrastní schéma, na kterém Desedovci staví, se opakuje s téměř železnou pravidelností, rozhodně to není na škodu, neboť Dark Gamballe je elegantně servírují natolik rozmanitým způsobem, aby nehrozilo splynutí do jednolitosti. Princip vytrvale oscilujícího navolňování a následného nekompromisního vyostřeného úderu je zjevně nevyčerpatelný, a když k němu přidáte i texty plné svérázných příběhů, které leckdy svou pointu skrývají v půvabných jinotajích, je jasné, že Dark Gamballe napsali další výraznou kapitolu do svého originálního světa. Za všechny ostatní povedené si dovolím upozornit zejména na mrazivé „Žihadlo“ ( „…Na oběžné dráze šípy bloudí, volají Houstone, máme problém, Amor je nezvěstný, ani Bůh neví, že vyměnil luk za revolver, … pánem včel se revolver stal, ona chce žihadlo hned a kašle na předehru, chtěla jsi opíchat, tak tady ho máš…“) s pichlavým zpěvem a nervními klávesami, na poeticky melancholickou a pocitově nekonečně bobtající „Tenata“ ( „Zakopeme pouta, zakryjeme je kobercem z mechu, zapomeneme, kde bylo místo odpočinku bez náhroku. Jenomže pouta klíčí, rostou stále výš, platíme daně z minulosti, opakovaně souzeni…“), či na v akčnější pasáži hutnou a v uvolněné melodicky úžasně uklidňující „Medůzu“ ( „Máš v sobě tolik zvědavosti, taky čich a extra magnet na maléry. Když jsi v žertu vyvolával duchy, teď nechápeš, že jsou tu doopravdy).
Odolat tomu, že pojednání o „Hlubokém nádechu“ bude ódou na lyrickou složku alba, postavené především na citacích působivého žonglování se slovy bylo docela složité, ale i hudebně si (jak jinak?) Dark Gamballe udržují silnou formu a sázka na občas hodně surově znějící kytary, dokonale podtrhující ty obnažené emoce kapele, vychází. „Hluboký nádech“ je jakousi jistotou nejistoty – hranice svého osobitého vesmíru Dark Gamballe neopouští, ale nikdy nebudete vědět, jak hluboko se do něj ponoří a který z vašich pocitů naplno rozbouří.
|
