Když se řekne jméno kapely Tank, zasvěcenému se asi nevybaví současné aktivity skoropůvodních členů, kytaristů Micka Tuckera a Cliffa Evanse, ale dávná alba, kde dominoval zpěvák a basista Algy Ward. Zmínění kytaristé sice dnes stále vystupují pod hlavičkou Tank, ale jejich hudba je už jen obyčejným heavy metalem, který sice čerpá z dávných tradic, ale původní duch kapely je v ní naprosto ztracen. Existuje ovšem druhá varianta a za tou stojí právě Algy Ward. Sám, osamocený a samojediný… Jakýsi truc podnik protibývalým kolegům? Možná, ale řekněte sami, kdo má větší nárok používat název, pod kterým na začátku osmdesátých let vznikla dnes už skoro kultovní alba „Filth Hounds Of Hades“ nebo „Power Of The Hunter“? Ano, je to sám Ward…
Kdysi dávno se o Tank mluvilo jako o těch, kteří dokáží pěkně šlapat na přezky samotným Motörhead. A Wardův obroublý hlas se tehdy (docela se ctí) snažil konkurovat vychlastanému Lemmyho projevu. Tomu je z části i blízký i nyní, ovšem to je jediné pozitivum, které se o současných Wardových aktivitách dá říct. Pod hlavičkou Algy Ward`s Tank vypustil před pěti lety do světa desku „Breath Of The Pit“ a slíznul za to spíše pohrdavé reakce, které hovořily o špatnému zvuku, o mizerné kvalitě skladeb samotných, o naprosto vyčpělém kouzlu dávných časů. Proto je možná s podivem, když letos vyšla deska „Sturmpanzer“, za kterou stojí opět Ward sám jako jediný muzikant.
A „Sturmpanzer“ dopadla ještě hůř než „Breath Of The Pit“. Ruku na srdce, vydat podobně znějící album v dnešní době, kdy je na zvuk nahrávky kladen vysoký důraz, je skoro až výsměch zbylým fanouškům. Možná tak úvodní výkřik „This Is War“ chce demonstrovat někdejší sílu a filozofii Tank, ale následný šraml, který se po něm rozjede, vzbuzuje přinejmenším povytažené obočí. To, co se dalo s přimhouřením oka tolerovat na minulém albu, u „Sturmpanzer“ už prostě nejde. Naprosto sklepní zvuk, kde se nikdo ani nesnaží maskovat přeznívající tóny kytary, hrůzostrašně nazvučené krabicové bicí a do toho ještě Wardův tenčící se projev... a je zaděláno na pořádný průser.
Skladby samy o sobě jsou dost chabé a ničím nevyčnívající kompozice. Wardovi už naprosto došly nápady a vaří se z dávno zasmrádlé vody, kde se sic omílají dávné pravdy o válkách, ovšem v dost nepřesvědčivém kabátě. Sem tam se sice dá najít věc, která s notnou dávkou fantazie může mít trochu vyšší ambice než zbytek alba (sem lze zařadit například „First They Killed Her Father“ nebo závěrečný odkaz na samotné kořeny Tank v podobě dvoudílné kompozice „Revenge Of The Filth Hounds“), ovšem to je stále málo na to, že Ward celou desku natáhl skoro na hodinovou stopáž.
Tohle album se tak doposlouchat prostě nedá. Opět stále více devalvuje jméno tohoto druhdy uznávaného hudebníka a vlastně i jeho kapely, která se sice nikdy nemohla stát vůdčí postavou Nové vlny britského heavy metalu, nicméně mohla být v tomto ranku velmi poctivým dělníkem. Ale takhle? Sorry jako…
|
