Rok 2005 znamenal pro My Dying Bride shrnutí dosavadní kariéry, protože vydali retrospektivní box „Anti-Diluvian Chronicles“ a také skvělé DVD „Sinamorata“. Bubeníka Shauna Taylor-Steelse střídá John Bennet, ovšem jen jako hostující muzikant. Za klávesami je nově Sarah Stanton. V polovině následujícího roku kapela vydala své deváté řadové album „A Line Of Deathless Kings“, které trochu pozměnilo zvuk kapely. To je patrné už z první skladby na albu.
„To Remain Tombless“ je pořádně řízný doom metalový úvod. Hudba nikam nespěchá, je velmi rázná, tvrdá. Zvuk kytar je nesmírně hutný a budí respekt. Byl velmi moderní v té době, ale ani dnes, po více než deseti letech, neztratil nic na své síle. Jako by chtěli mít My Dying Bride o něco thrashovější výraz a agresivně působí rovněž bicí. Hudebně se jedná o thrash/death/doom, ale Aaron je pěvecky jinde. Zpívá velmi melodicky, vlastně nejmelodičtěji jak ho bylo možné do této doby slyšet. „L´amour Detruit“ je o něco klidnější a spadá to kategorie „totálně klasičtí My Dying Bride“. V polovině skladby však přijde změna. Kytarová práce je výtečná a nápaditá. Chvílemi se střídá akustika s elektrikou a především je hudba nesmírně dramatická. Poté se vše vrátí do „normálu“, nicméně dalo by se mluvit i o progresivním kroku ze strany My Dying Bride.
„I Cannot Be Loved“ je opět klasickou skladbou, která dělá kapele dobré jméno a agresivní nazvučení kytar dělá divy. Rovněž Aaronův zpěv je čím dál kvalitnější. Dříve spíš přednášel, recitoval, nyní už opravdu zpívá. I když má album silný moderní metalový zvuk, paradoxně i když vyzní velmi tvrdě, tak na něm jen výjimečně uslyšíte growl, a často se jedná jen o krátké zařvání, jako například v poměrně temné „Loves Intolerable Pain“, s výbušným refrénem, který patří k těm nejemotivnějším na desce. Podobně je na tom „One Of Beauty´s Daughters“, která opět nabídne drsnost, temnotu a také gotiku. Atmosféra by se dala krájet a ústřední riff, je vyloženě masakrální. Aaron tu krom čistého zpěvu i párkrát zachrčí a je to opravdu jen chrčení, nicméně právě tohle působí velice silně.
Asi nejrychlejší kousek desky je „Deeper Down“ s dvoukopáky a rychle thrashujícími riffy. Tahle skladba byla vybrána i pro singl a ten slavil slušný úspěch zejména ve Finsku, kde byl na patnáctém místě hitparády. Což je o to víc překvapující, že právě tahle skladba je tou nejextrémnější z celé nahrávky. Závěrečná „The Blood, The Wine, The Roses“ končí desku jako doom metalový monolit. Aaron tu má zkreslený hlas a hudba je zpočátku vcelku monotónní. Mohutný old school death metalový závěr to však bohatě vynahradí.
„A Line Of Deathless Kings“ je temná, tvrdá deska, která zcela ctí styl My Dying Bride, ale svým zvukem se vymyká. Zní totiž velice moderně a kytarově je velice důrazná. Troufnu si říct, že jde doposud o jejich nejmoderněji znějící album. Nedlouho po vydání se dosavadní sestava rozpadla. Kapelu opustil její dlouholetý člen (prakticky od počátku kapely) Adrian Johnson a také bubeník John Bennet. Post baskytaristy obsadila Lena Abé a novým bubeníkem se stal Dan Mullins (Bal-Sagoth, Thine).
V roce 2008 kapela vydala živák „An Ode To Woe“ a následující rok vyšlo jubilejní desáté album „For Lies I Sire“, které bylo velmi pestré a obsahovalo všechny možné tváře My Dying Bride. Death metalovou, gotickou a samozřejmě doom metalovou. Vrátily se také housle a celkově byl zvuk méně moderní než na „A Line Of Deathless Kings“. Čas běžel dál, My Dying Bride oslavili dvacet let existence a připravili pro fanoušky jedno poměrně velké překvapení.
|
