Hned na úvod si musím trochu postěžovat. Finští válečníci Ensiferum hrají na našem území poměrně často, ale z nepochopitelných důvodů při svých koncertních aktivitách až trestuhodně opomíjejí českou metropoli. Vždyť naposledy hráli v Praze jako support Children of Bodom v roce 2011 a to už je opravdu pěkně dlouho. Není tedy divu, že po nich byli pražští fanoušci pořádně hladoví a žižkovský klub Nová Chmelnice poměrně slušně zaplnili. Kapela teď v předvánočním čase vyrazila na „Acoustic on Tour“ a jak název napovídá, muzikanti opravdu vyměnili tvrdý metalový zvuk za akustické kytary a jali se objíždět Evropu.
Od unplugged vystoupení folk metalové kapely jsem moc nečekal a vůbec bych nevěřil, že to bude fungovat. Nicméně, jak se brzy ukázalo, páteční večer přinesl mnoho příjemných překvapení. Tím prvním byla (rovněž akustická) předkapela Trio de Facto. Jedná se vlastně o bokovku basáka Samiho Hinkky, který zde hraje na akustickou kytaru a doplňují ho Mikael Salo (zpěv) a Esa Orjatsalo (taktéž akustika). Tahle formace s jistou dávkou humoru a recese převádí do akustické podoby slavné metalové hity a jde jí to vskutku na výbornou. Už úvodní helloweenská klasika „Future World“ zněla fantasticky. Publikum se okamžitě chytlo a zpívalo s trojicí všechny refrény. Bylo nádherné sledovat, jak obecenstvo zná texty jednotlivých skladeb a to nejenom u klasik jako „For Whom the Bell Tolls“ od Metallicy či „Wasted Years“ od Iron Maiden, ale i mladších věcí jako „Twilight of the Thunder God“ od Amon Amarth nebo „Hunting High and Low“ od Stratovarius. A pak že metalová hudba nemá hity. Navíc pánové ukázali, že jim humor rozhodně není cizí a mezi písničkami výborně bavili různými vtípky. Svůj set uzavřeli veselou peckou „Vodka“ z dílny svých krajanů Korpiklaani, při které se pod pódiem začalo divoce pogovat. Vystoupení Trio de Facto uteklo hrozně rychle. Vůbec se mi nechtělo věřit, že hráli celých čtyřicet minut. Vydržel bych je poslouchat klidně další dvě hodiny. Tahle povedená trojka se prostě a jednoduše postarala o výborný začátek celé unplugged akce.
Hlavní hvězda večera na pódium zrovna nepospíchala. Dlouhou pauzu mezi vystoupeními znepříjemňovala hlasitá disko hudba, která se na nás valila snad ze všech repráků, což se vzhledem k produkci celého večera dalo považovat za opravdu hodně nepovedený vtip nebo naopak za dosti zlomyslný kanadský žertík. Když se po více než půl hodině konečně objevila pětice muzikantů, přivítal ji obrovský aplaus diváctva (všichni měli radost, že konečně přestalo hrát to hrozný disko). Členové kapely vypadali naprosto civilně. Své typické pódiové líčení i oblečení nechali spolu s elektrickými kytarami doma. Na jevišti tak sedělo pět nenápadně vypadajících muzikantů, které by neznalý jen těžko tipoval na metalovou grupu. Co naopak kapele nechybělo, byla nespoutaná energie, která z jejích písniček přímo vyzařuje a jak se následně ukázalo, je úplně jedno, jestli se hraje na metalovou notu nebo na tu akustickou. Už při otvíráku „Twilight Tavern“ se diváci v prvních řadách dali do pohybu a během několika minut sahal rozvášněný kotel daleko za polovinu sálu, což očividně překvapilo i samotné Ensiferum, neboť jak jsme se dozvěděli, tak bouřlivou reakci publika na svém akustickém turné ještě nezažili. Na kapelu byl velice netradiční pohled, už jenom ten fakt, že všichni muzikanti seděli, působil zvláštně. Kromě akustických kytar zapojila skupina v některých písničkách do hry i banjo, které obstaral sám kapelník Markus Toivonen a to bylo z používání pro metal netypických nástrojů bohužel vše. Ty zbylé suplovala nová tvář v ansáblu Laura Dziadulewicz hrou na klávesy. Vypadá to, že snaha zapojit na koncertech do hudby Ensiferum akordeon vzala za své s odchodem Netty Skog. Ve zpěvu se kromě bubeníka Janneho Parviainena střídali všichni členové uskupení a nutno zmínit, že se s tím poprali velmi dobře. Skvělý výkon předvedla i Laura, která si hravě poradila se všemi vokálními party svých předchůdkyň. Celá formace působila až neskutečně uvolněně a chvílemi vystoupení připomínalo spíše přátelský jam pěti muzikantů než regulérní rockový koncert. K čemuž dopomohl i fakt, že přímo na pódiu se vesele popíjely všelijaké opojné nápoje a to v takové míře, že i pánové z Korpiklaani by valili zraky. Však basák Sami měl už slušně nakoupíno, ale naštěstí to na jeho výkon nemělo negativní vliv. Publikum řádilo jak o život. Krom toho, že se divoce pogovalo, došlo i na stage diving nebo na wall of death (a to hned v několika skladbách). Finové svůj set list samozřejmě podřídili potřebám akustické produkce, takže ze své bohaté tvorby vybírali přednostně songy, kde se obejdou i bez elektřiny (a těch mají v inventáři bohatou zásobu), ale samozřejmě nechyběly ani největší hity formace jako „In My Sword I Trust“, „From Afar“, „Iron“ nebo „Two of Spades“, která uzavírala základní část setu. Poté došlo i na přídavky. Jestliže jsem zmínil, že večer přichystal spoustu překvapení, tak bezpochyby jedno z nich byla závěrečná skladba celého koncertu. Ensiferum se totiž rozloučili předělávkou hitu Davida Hasselhoffa „Looking for Freedom“. Trošku nečeká tečka za akusticky pojatým (ale každopádně po všech stránkách vydařeným) folk metalovým večerem.
Playlist: Twilight Tavern, Burning Leaves, Token of Time, God Is Dead, Eternal Wait, In My Sword I Trust, Battle Medley, Tears, Feast with Valkyries, From Afar, Don´t You Say, Celestial Bond, Lai Lai Hei, Two of Spades, Neito Pohjolan, Iron, Looking for Freedom
|
