Rok 2010 byl ve znamení dvacetiletého výročí založení My Dying Bride, teprve však až v květnu roku následujícího vyšla deska „Evinta“. Album k výročí? Kompilace nebo řadová nahrávka? Vše je pravda. „Evinta“ je vším, jen ne tím, co by posluchač od této doom metalové legendy čekal. Deska je zcela nemetalová. My Dying Bride se totiž rozhodli nevydávat klasickou „best ofku“, ale natočit něco speciálního. Rozebrat vlastní tvorbu až na dřeň a poskládat z ní něco nového. Proto na „Evintě“ naleznete nové skladby, složené ze starších. Zní to asi chaoticky, ale když budete album poslouchat, naleznete spoustu melodií a motivů ze starších desek. Už názvy skladeb jsou hříčkami a mohou napovědět, která svá díla si kapela vzala na paškál. Je to hodně zajímavý přístup a také zkušenost pro posluchače, který tak v novém materiálu objevuje známé melodie, jen zcela v jiné a neočekávané podobě.
„Evinta“ je plná vážné či ambientní hudby. Totální hudební minimalismus. Vše je omezeno na přítomnost atmosférických kláves, klasického klavíru, houslí a cella. Aaron zde nezpívá, jen smutně recituje, což však v kontrastu s mnohdy velmi tichou hudbou vyznívá velmi podmanivě. Skladby vrcholí (pokud vůbec) mnohdy přítomností ženského sopránu v podání Lucie Roche. A to je v podstatě vše. Víc tu neuslyšíte. Vypadá to na chudou oslavu výročí, ale není tomu tak, jen je velmi neobvyklá. I takto ale hudba koresponduje s tvorbou My Dying Bride. Smutek a melancholie tu vystupuje ještě více na povrch, stejně jako poetika textů. Rovněž klávesy a cello hrají doomové melodie, přičemž musím smeknout nad skvělým skladatelstvím. I v tom zdánlivém tichu se ukrývá velké množství melodických a kompozičních nápadů.
Nápad na provázání „své“ hudby měla kapela už před patnácti lety, ale teprve po tolika letech se uskutečnila její realizace. Deska vyšla ve více verzích, osobně vlastním dvoudiskovou edici, která má opět velmi minimalistický tmavý purpurový obal, kde až při pořádném sledování objevíte hejno ptáků a samotný booklet je plný starých fotografií a komentářů kapely ke všem dosavadním deskám. Existuje však i limitovaná edice se třemi disky (další písně navíc) a obsáhlejším bookletem.
O „Evintě“ se těžko hovoří, musí se slyšet, ovšem vyžaduje opravdové ponoření posluchače do nitra nahrávky. Z dálky totiž může působit nudné a prázdně, některé skladby jsou poněkud natahované nebo až příliš ambientní (tedy posluchačsky nevlídné), ale uvnitř naleznete spoustu krásné hudby. Hudby vhodné k relaxaci, odpočinku a přemýšlení. Pro mnohé fanoušky byla „Evinta“ neposlouchatelná, ale i ti se dočkali materiálu, který pokračoval v oslavě výročí kapely. Tím materiálem bylo EP „The Barghest O´ Whitby“ z téhož roku jako „Evinta“ a jednalo se vlastně jen o jednu téměř půl hodiny dlouhou skladbu. Posluchač se s nahrávkou propadl o dvacet (možná i víc) do minulosti, někam k počátkům death/doom metalu. Špinavý zvuk, zdlouhavé riffy, záhrobní melodie, growl, ale i gotika. A tenhle archaický výraz zůstal kapele i do další tvorby.
|
