Nikdo nemůže pochybovat o tom, že deska „Apage Satanas“ je jedním z milníků tuzemské metalové tvorby devadesátých let. Právě s ní se totiž v roce 1998 Arakain vrátil zpět na výsluní a zcela smazal pachuť, která zbyla po předchozím, docela nevydařeném počinu „S.O.S“. Není proto divu, že si kapela tento opus připomíná v době, kdy od jeho vydání uplynulo už dvacet let a turné k této desce se tak stalo jedním z nejsledovanějších koncertních počinů letošního podzimu. Proto také na našem webu můžete najít už report z vystoupení na pražské Barče, které je pro Arakain stěžejním místem už od dob komunismu, ale nově také z jejich koncertu v plzeňské Šeříkovce, což je pro západní Čechy podobný kulturní svatostánek jako pro obyvatele hlavního města zmíněná Barča.
Předskakující Forrest Jump jsou v roli předkapely Arakainu už zaběhlým pojmem a proto jejich mix hardcoru, thrashe a klasického metalu nemohl nikoho překvapit. Kapela má svůj okruh (přiznejme si, že nijak zvlášť velký) posluchačů a ti se shromáždili pod pódiem, přičemž zbylí návštěvníci spíše postávali ve frontách na pivo nebo před Šeříkovkou v hloučcích, držíce cigarety ve zmrzlých prstech.
Následující vcelku mladá kapela z Prahy Booters působila trochu lepším dojmem, přestože stylově se od Forrest Jump a vlastně i od Arakainu docela lišila. Čtveřice, které dominují stylově oháknutí kytarista s basistou, staví na klasickém hardrockovém základu, kam sem tam vpustí trochu toho metalového lesku, ale spíše pošilhávají po zámořské scéně přelomu osmdesátých a devadesátých let a v jejich tvorbě se mísí dozvuky street rocku a nádech nastupujícího grunge. Kapela je jistě sehraná, zpěvák Martin Šára (přestože postrádá osobitou barvu hlasu) ukázal, že dovede být zručným frontmanem a nakonec skupina místy překvapila i dobrým songwrittingem, když se skladba „Vlak do stanice Hell“ ukázala být slušně našlápnutou hitovkou. V tu chvíli už se prostory pod pódiem začínaly slušně plnit a po nezbytné pauze „na pivo a záchod“ přišlo to, na co všichni čekali…
„A zvony zvoní“… Jasný otvírák, který samozřejmě uvozoval desku „Apage Satanas“ a současná sestava Arakainu stojí na značkách. Přibíhá i zpěvák Jan Toužimský a obavy, zda si s čistě brichtovským materiálem poradí alespoň ve slušné míře, jsou rozptýleny. Přestože je to právě „Apage Satanas“, která je možná s Brichtovým pozdním účinkováním v Arakainu spojována nejvíc, chyběl legendární frontman na pódiu spíše duchem, protože Toužimský to nakonec dal skutečně s přehledem.
Jestliže „A zvony zvoní“ a následující „Mý jméno je plamen“ působily tak trochu jako rozehřívací kolo, od „Karavany slibů“ už posluchače kapela vtáhla do děje. Následující skladbu „Kyborg“ trochu pokazil zvuk, zbytečně nahoru vytažená Machova kytara působila spíše rušivým dojmem, ale na druhou stranu se zde Toužimský vyznamenal skvěle zapracovaným murmurem. Ovšem s „Princess“ už měla kapela publikum dokonale v hrsti. V tu chvíli se už prostory plzeňské Šeříkovky zaplnily do posledního místa a koncert začal gradovat. Po temné „Špatný dny“ přichází možná největší vrchol akce v podobě majestátní písně „Návrat bohů“, která má naživo v sobě pompu, kterou nedokázala na desce zužitkovat.
Trojice skladeb „Šer Chán“, „Trip“ a „Hey kritik“ sice obstály, ovšem u nich je jasné, že nepatří k tom,u nejlepšímu, co „Apage Satanas“ nabízí. Mezi ně se skvěle vklínila výborná balada „Půl století“, která jako kdyby chtěla předznamenat dramatické finále. Kultovní „Promiňte slečno“ s košilatým textem si Toužimský upravil trochu podle svého, což nebylo úplně pro dobro věci, ale titulní „Apage Satanas“ pak jen jako kdyby měla podtrhnout dojmy z výborně zahraného koncertu. Ten však ještě nekončil. Klasická hra na přídavek nakonec naštěstí netrvala dlouho a kapela se za skandovaní klasického sloganu „co je, co je“ vrací se svou thrashmetalovou klasikou „Proč?“, po které následovaly tři připomínky novější tvorby, v nichž se největšího ohlasu dostalo hitové „Paganini“. Večer pak uzavřela uriášovská klasika „Slečna závist“. Pár remcalů sice podotklo, že se nehrály dávné klasiky z „Thrash The Trash“, „Schizofrenie“ nebo „Salta Mortale“, ale i tak musel každý z návštěvníků uznat, že dvacítku své zásadní desky oslavil Arakain oslavil důstojně. Přesně takové byly totiž pocity, když se dav valil z přetopené Šeříkovky do promrzlých plzeňských ulic…
Playlist byl totožný s pražským koncertem
|
