Očekávaný studiový comeback zhýralých londýnských rockerů Dogs D`Amour kteří si vzali inspiraci u Rolling Stones, starých punkových part a cikánského glampunku Hanoi Rocks, má nakonec trochu jinou podobu, než se původně čekalo. Nejprve se ale vraťme trochu zpět v čase. Tahle kapela neměla nikdy tak jednoduchý osud, jak by se mohlo na první pohled zdát. Svůj vrchol zažila na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy po pravděpodobně nejlepším albu „In The Dynamite Jet Saloon“ zažívala s deskami „Eroll Flynn“, „Straight??!!“ a „More Undercharted Heights Of Disgrace“ alespoň v domovské Anglii hitparádové úspěchy. Ovšem změna klimatu v rockové hudbě je (stejně jako řadu dalších) semlela. Devadesátá léta tak frontman Tyla prožil spíše sám se španělkou po londýnských klubech nebo se spojil se zpěvákem The Quireboys Spikem v projektu Hot Knives.
Dogs D`Amour se objevili znovu na prahu milénia, kdy se v jejich sestavě mihla I basistka amerických Vixen Share Pedersen, ale v roce 2005 byl znovu konec. Dosud poslední a dost nepovedené album “Let Sleeping Dogs…” vyprodukoval už Tyla jen sám, na vlastní pěst. Ke comebacku došlo v roce 2011, to vyšla nová verze zmíněného alba “In The Dynamite Jet Saloon” a rovněž skvělého akustického EP “Graveyard Of Empty Bottles”. Při této příležitosti se sešla klasická sestava, Tylu doplňoval kytarista Jo “Dog” Almeida, basista Steve James a bubeník Bam. Tato parta se pak v dalších letech i spolu objevovala na pódiu a počítalo se s tím, že případná comebacková deska bude v jejich režii. Ovšem chyba lávky.
Novinka „In Vino Veritas“ je na světě a podepsán je pod ní Tyla a… trojice jiných muzikantů. Přestože jméno předáka je jasně uvedeno na samotném obalu hned vedle jména kapely, můžeme v případě „In Vino Veritas“ mluvit o plnohodnotné desce Dogs D`Amour. Už jen díky osobě vrchního “Psa”, ale hlavně tím, že přináší klasický sound kapely a proto má tak blízko ke starým deskám. Sice zmizel už ten hitparádový lesk, ale Tylův nezaměnitelný rukopis je znovu bytostně přítomný a fanoušci si jej konečně mohou vychutnat jinak, než jen v podobě nekonečné řady sólových desek, hraných jen tak s akustickou kytarou.
“In Vino Veritas” je už jen proto výborná deska. Tyla totiž neztratil nic ze svých nápadů a ze svého umu, o kterém se pochvalně svého času vyjádřily takové osobnosti jako Michael Monroe nebo Axl Rose. Tahle deska je prostě klasickým albem Dogs D`Amour, což možná nejlépe dokazuje energický otvírák “111”, který vás okamžitě svou živočisně rock n`rollovou energií vtáhne do děje a kapelu vykopne do výšin “In The Dynamite Jet Saloon”. I když hned s druhou “Black Confetti” se zpomaluje a ke slovu se dostává vemlouvaný saxofon, je to jen druhá (a nutno podotknout, že stejně důležitá) tvář kapely.
Na novince se na jemnější (nebo možná nostalgičtější či sentimentální) notu sází přece jen o trochu víc, než by se čekalo. Jistě, jsou tu punkem poučené věci typu “Bloodline”, “Chicago Typewritter” nebo “Fuck Off Devil”, ale přece jen ty zahloubanější skladby jsou trochu v přesile. Na škodu věci to rozhodně není, protože řada z nich je povedená. “Bottle Of Red”, bluesová “Everything To Me” či výtečná dvojice “I Don`t Love Anyone” a titulní “in Vino Veritas” jsou neuvěřitelně chytře složené kompozice, které mají sílu si posluchačovu pozornost přitáhnout opakovaně.
Tyla teda přesvědčil o tom, že jeho Dogs D`Amour mají právo na budoucnost. Novinka, na kterou by měla navázat záhy další kolekce “In Musica Veritas”, se tak může řadit vedle klasických alb kapely a to může sloužit jako velmi přesvědčivý argument pro to si tuhle desku pořídit. Chutná a svou poctivostí hřeje u srdce.
|
