Zfilmovat osud Freddieho Mercuryho, jedné z největších rockových legend, se doslova nabízelo. Nejen kvůli tomu, že Mercury se už za svého života stal naprostou ikonou, nejen proto, že svým charismatickým a charakteristickým hlasem navždy přepsal pravidla v rockové hudbě, ale hlavně proto, že jeho životní příběh byl doslova strhující. Od postupného vzestupu na hudební piedestal, který doprovázela semknutost jeho kapely Queen, po následné odtržení od reality, osamění a následně hořký konec, který v listopadu 1991 přinesl zápal plic spojený s komplikacemi viru HIV. Tohle byla obrovská výzva…
Film režiséra Bryana Singera mohl být snadno průserem. Stačilo Mercuryho život a potažmo i kariéru Queen špatně uchopit a veškeré snažení by přišlo vniveč. Přestože k ruce tvůrcům byli jak kytarista Bryan May, tak bubeník Roger Taylor, několika přehmatům se sice vyhnout nepodařilo, ale celkově snímek převýšil očekávání. Singer spolu s autory Grahamem Kingem a Jimem Beachem (dlouholetým manažerem Queen, známým pod přezdívkou Miami) na to totiž šli chytře. Film nakonec nepojali tak divoce (i když by se to vzhledem k Mercuryho životnímu stylu nabízelo) jako kdysi Oliver Stone příběh Jima Morrisona ve filmu „The Doors“, ale drželi se spíše při zemi a tím nebyl narušen duch Velké Británie (zejména) sedmdesátých let. Na jejich prahu totiž celý děj začíná. Mercury (tehdy ještě Farrokh Bulsara) je teprve mladý floutek, který vymetá kluby a tančírny a pokouší se dát dohromady svou vlastní kapelu. Vědom si potenciálu, který skrývá jeho hrdlo, vyhledá kytaristu Bryana Maye a bubeníka Rogera Taylora, jimž se právě rozpadala kapela Smile a nabídne jim svoje služby. Trochu nepřesvědčivě zahraný moment, kdy Mercury demonstruje svůj hlas před dodávkou obou muzikantů, kdy jeho hlas zní jako ve vrcholných dobách z těch nejlepších studií, nakonec lze filmařům odpustit.
Další desítky minut jsou už historie. V jedné linii příběhu můžeme sledovat vzestup kapely, která si rázem mění jméno na Queen a přibírá basistu Johna Deacona a slaví se svými prvními třemi deskami docela slušné úspěchy, v druhé vidíme rozvíjející se vztah mezi Mercurym a jeho láskou Mary Austin, který se stoupající slávou Queen uvadá, až nakonec vede k Mercuryho přiznání, že je pravděpodobně bisexuál a k pochopitelnému konci několikaletého románku. Ovšem na prvním místě filmu je hudební tvorba. Mercuryho životní a sexuální eskapády jsou (minimálně do poloviny snímku) upozaděny a proto divák sleduje tvorbu jejich magnum opus, desky „A Night At The Opera“ s megaslavnou „Bohemian Rhapsody“ a následné tahanice s vydavatelskou firmou, která odmítá desku vydat a skladbu nasadit do singlové hitparády.
V tu chvíli dostává snímek největší spád, kdy je zajímavé sledovat skvěle propracovaná koncertní vystoupení, ale i Mercuryho odcizení od ostatních členů. Posledním vzedmutím souboru (alespoň podle filmu) je tvorba slavné „We Will Rock You“, která je ovšem nesmyslně zasazena až do roku 1980, kdy už Mercury žije v naprosto jiném světě než zbylí tři členové souboru. Jeho život se smrsknul na hory kokainu, litry chlastu a divoké, opulentní homo či bisexuální párty. A právě někdy v té době, na začátku osmdesátých let, to s ním začíná jít z kopce. Možná až zbytečně kýčovitá scéna s Mary Austin, která za ním přijíždí do jeho domu a místo své někdejší lásky najde jen vyřízeného zpěváka, zmítaného nejen závislostí, ale i nevyrovnaným vztahem s manažerem Paulem Prenterem, působí tak trochu jako z červené knihovny, ovšem nakonec se jedná o jeden ze zásadních okamžiku celého snímku.
Jeho závěr pak ukazuje, jak je těžká cesta zpět k vzájemnému znovusbližování se s ostatními členy souboru (v první polovině osmdesátých let byli Queen na pokraji rozpadu) a nakonec, poté co se zpěvák zbavil nadobro Prentera, i s Mary Austin. Jenže v tu chvíli zasáhla krutá rána osudu, kdy se Mercury dozvídá, že trpí virem HIV. Dodnes se spekuluje o tom, zda zpěvák o své nemoci věděl ještě před zlomovým comebackovým vystoupením na akci Live Aid, podle filmu se s problémem v té době měl dokonce svěřit členům kapely. Samotné velké finále, čili samotný koncert na Live Aid je logickým vyvrcholením celého filmu. Ten už neukáže trpký konec, kdy nemoc začala zpěváka sžírat, až jí nakonec podlehl, což rozhodně nelze brát jako nedostatek.
Velmi důležité je personální obsazení. „Bohemian Rhapsody“ se totiž výborným snímkem stal i díky strhujícímu výkonu Mercuryho představitele Ramiho Maleka, který je nejzářivější hvězdou celého snímku. Jeho kolegové Gwilym Lee (Bryan May), Ben Hardy (Roger Taylor), Joe Mazzello (John Deacon) a představitelka Mary Austin Lucy Boynton jsou Malekovým výkonem sice trochu zastíněni, ovšem i pro tyto herce bude „Bohemian Rhapsody“ bezesporu dosavadní profesní vrchol.
Není proto náhodou, že se tento film stal velmi brzy kasovním trhákem. Je to díky skvělému námětu, výbornému scénáři a příběhu, který je sám o sobě strhující. Pokud byste si tedy chtěli o Mercuryho životě udělat docela věrný obrázek, je „Bohemina Rhapsody“ dost dobrou volbou. A to nejen pro zatvrzelé fanoušky Queen…
|
