Záviš je prostě fenomén. Prokletý básník? Hospodský recitátor? Kníže pornofolku? Starý kokot? Možná všechno dohromady. Můžete jej milovat, můžete jej nenávidět, ale rozhodně jej nemůžete přehlédnout. Záviš (vlastním jménem Milan Smrčka) je na tuzemské scéně už etablovaným pojmem, přestože jeho kariéra začala růst až ve vysokém věku více než čtyřiceti let (dnes je mu dvaašedesát) a nezdá se, že by mu docházel humor. Pro někoho možná moc obhroublý, pro jiného nechutný, pro dalšího zase přitažlivý. Ale co, dneska je Silvestr a při něm je trocha té srandy nutná. Pojďme se tedy projít ve třinácti krátkých zastaveních po Závišově tvorbě. K bouchání petard, světel ohňostrojů a proudu šampaňského se to hodí. A komu se to nelíbí… Vždyť to znáte…
Určeno pro uši rabijáků (1998)
Debut okamžitě definoval to, o čem Závišova tvorba v budoucnosti bude. Hned úvodní věc „Starý kokot“ ukazuje, oč Závišovi jde a do současné doby patří k základním kamenům jeho koncertních vystoupení. Texty jsou ještě trochu neotesané, ovšem lyrika, která je pro tohoto písničkáře charakteristická, je všudypřítomná. Kromě „Starého kokota“ tady lze najít skladby jako „Radovánky hašišáka Bezkuláka“ nebo „Neviděli jste tu prosím Andělu?“, které jsou dodnes živé. (8)
Slunce v duši (2000)
„Slunce v duši“ lze považovat za mladší dvojče předchozí „Určeno pro uši rabijáků“. Záviš se na něm prezentuje jen sám s akustickou kytarou a písně jsou tak odhaleny na samou dřeň. Texty jsou už trochu dotaženější než v případě debutu, i když „záchodová poezie“ (jak tento styl lyriky pojmenoval kdysi Bon Scott) Záviše ještě zdaleka neopouští. Z dvacítky skladeb lze jako nejlepší jmenovat věci jako „Vibrátor“, „Cukrářská“, „Znojemské vlakové nádraží“ (asi pocta Závišovu rodnému městu) a „Pan Přemysl“. (8)
Syn vojáka (2001)
Kdyby tahle deska obsahovala jen geniální skladbu „Dvě panenky“, bude se řadit k tomu nejlepšímu, co Záviš kdy natočil. Hudebně svou tvorbu obohatil o harmoniku, která dává písním trochu jiný rozměr. Kromě „Dvou panenek“ zde máme další věci, které se mohou řadit k Závišovu zlatému fondu a těmi jsou rozhodně „Chcánky“, úvodní „Já na vojnu nepudu“, „Narozeniny“ a „Ženy po přechodu. (9)
Sejdeme se na věčnosti (2002)
„V hajzlu je kvalitně nablito, jelito, kopyto, platí to…“, tímto veršem se deska sice slibně rozjíždí, ovšem jinak se jedná o největší úlet a suverénně nejhorší nahrávku celé Závišovy diskografie. Začalo se totiž experimentovat, ovšem použití dechovky do předkládaných kompozicí byl velmi špatný nápad, který desku vyloženě zabil. Ani co se týče kvality skladeb samotných, nedosahuje úrovně prvních tří alb. (2)
Radost pohledět (2004)
Po „Sejdeme se na věčnosti“ pokus o reparát. Experiment s dechovkou fanoušci nekousli, přišel tedy na řadu bigbít. Stále to není ono, ale oproti minulé desce je znát jasné zlepšení, protože rocková hudba sedí k Závišově původní tvorbě mnohem lépe. Nejvíce překvapí rychlá, skoro až punkmetalová (s thrashovým riffem) „Podívejte na pacholka“, ovšem za poslech stojí celé album. (6)
Život je sranda (2005)
Pokud chceme, kromě „Syna vojáka“ slyšet Záviše v celé jeho „kráse“, je třeba se zaměřit na album „Život je sranda“. Veškeré experimenty skončily a když se na začátku ozve „Abych řekl pravdu, hudba mě momentálně až tak dvakrát nezajímá. Zato však velice miluji alkohol!", je vidět, že Záviš je opět ve formě. Album obsahuje řadu zásadních momentů jeho kariéry jako „Špeditér“, „Nákup“, titulní „Život je sranda“, „Honička“ nebo „Hrášek za hráškem“. (9)
Když prší (2006)
„Když prší“ je považováno za řadovou desku, ovšem spíše se jedná o vymetení šuplíků. Kadence vydávání alb byla v té době veliká a možná už Závišovi přece jen docházely nápady. Na „Když prší“ je to jasně slyšet, navíc album je podivně otextované, kdy věci jako „Konfrontace s Bohem“ nebo titulní skladba ukazují Záviše v poloze rozervaného písničkáře, což není věc, kterou by jeho fanoušci chtěli slyšet. Obstojí jen dvě závěrečné věci „Zakázka ze Žižkaperku“ a hlavně „Zbyl jsem tu sám“, což je Záviš ve formě z předchozího alba. (5)
Bože, já jsem vůl (2008)
Tahle deska ještě nese dozvuky „Když prší“, protože obsahuje několik skladeb, které by se daly označit nálepkou „seriózní písničkářství“, ovšem o tom Záviš nikdy nebyl a fanoušci na to moc neslyšeli. Povedl se začátek tohoto alba, kdy skladby „Zemřel mi kamarád“, „V tetovacím salónu“, „Štípla vosa Ludvíka“ nebo „Domorodka“ patří dnes už ke stálicím tvorby tohoto svébytného umělce. (7)
Závišova Devátá (2009)
„Devátá“ není špatná deska, ale má jeden velký problém. Záviš se na ní totiž pokouší přesvědčit, že je přece jen sofistikovanějším umělcem než by se ze skladeb jako „Starý kokot“, „Dvě panenky“ nebo „Špeditér“ mohlo zdát. Texty jsou sice propracovanější, ale chybí jim zhýralost a potřebná dávka sprostoty, což se u Záviše moc neodpouští. Vrchol alba představuje „Až se jednou vrátím z bordelu“, ovšem ani ona nemůže zakrýt mírné rozpaky. (6)
Nevytahuj mi ho prosím na veřejnosti (2012)
Tady jde všechno ještě hůř. Záviš se znovu pokouší přesvědčit o tom, že jeho tvorba je trochu hlubší, než by se kdy předtím mohlo zdát. Vše je ještě méně uvěřitelné než v případě „Deváté“. Nefungují ani recitace na úvod skladeb a i když titulní „Nevytahuj mi ho prosím na veřejnosti“ vykazuje veškeré průvodní znaky Závišovy klasické tvorby, už to prostě není ono. (5)
K tomu nic (2014)
Návrat k někdejší formě hudebního i textového vyjádření. „K tomu nic“ je určitě nejlepší deska od dob „Život je sranda“ a to už jen proto, že obsahuje řadu nezapomenutelných a pro Závišovu koncertní prezentaci důležitých věcí. „Staří kokoti“ (jasný odkaz na samotný start kariéry), „Dva zedníci na lešení“, Basama fousama“ nebo „Dárek“ jsou už dnes tutovkami Závišovy tvorby a i díky nim je tohle album velmi silné. (8)
Závišova dvanáctka (2016)
Nejedná se o tak silnou kolekci jako „K tomu nic“, ale ke špatným albům má „Dvanáctka“ hodně daleko. Dvojice nejsilnějších skladeb jsou bezesporu „Láska k Rézi“ a „V Dolním Zákokotí“, což jsou opět koncertní tutovky. Záviš se v pozdním období své tvorby uvelebil ve své nejklasičtější poloze, kdy experimenty z dob minulých jsou už dávno zapomenuty. (8)
U prdele (2018)
O novince „U prdele“ se dá říct v podstatě to samé, co o předchozí „Dvanáctce“. „Společnice“ nebo „Škaredá paní“ opět představují to lepší, co je na desce ke slyšení a fanoušci jsou i tentokrát uchráněni od nepatřičných experimentů. „U prdele“ ukazuje Záviše v jeho klasickém světle, i když nápadů je o něco méně než na předchozích albech, zklamání se nekoná. (7)
Na bodování všech alb lze nahlížet pouze jako na specifické, protože se (stejně jako celá Závišova tvorba) vymyká běžným kritériím.
|
