Ikonický vousáč a dlouholetý předák ZZ Top Billy Gibbons už dávno nic neřeší. Legendou se stal už před drahnými lety, když zažil průlom své kapely s deskou „Tres Hombres“ a od té doby svůj status jen udržoval a přiživoval. Letos mu bude sedmdesát let a může si dovolit cokoliv. Navíc je natolik specifický, rozpoznatelný kytarista a bezesporu precizní skladatel, že od něj nemůžete čekat žádné polotovary nebo vyloženě špatná alba. Ne vždy sice byl skladatelsky na výši, ale nikdy se nejednalo ani o vyložený průměr. Jeho domovští ZZ Top v současné době stagnují a objíždějí svět jen s programem, který vzpomíná na jejich slavná léta a to, jak se zdá, Gibbonsovi až tak nevyhovuje.
Proto před třemi lety vyšla jeho sólová prvotina „Perfectamundo“, první deska mimo ZZ Top. Velmi odvážný kousek, který se sice moc nelišil od světa trojice jižanských rockerů, ale bylo na něm nutné ocenit dvě věci. Zaprvé, že Gibbons v tak pokročilém věku rozjel sólovou kariéru a také fakt, že do své hudby vpravil několik nezvyklých vlivů, jako třeba africké či latinsko-americké rytmy. Ve vlastní tvorbě pokračuje i nyní, ovšem věci se mají trochu jinak než u minulé desky. Už podle názvu „The Big Bad Blues“ je jasné, že tentokrát se o žádné experimenty jednat nebude. To slovo BLUES totiž bije do očí nejen z názvu na obalu, ale už od prvních tónů otvíráku „Missin` Yo Kissin`”. Gibbons je definitivně zpět ve světě ZZ Top a předkládá desku, která kdyby dostala trochu hvězdného prachu a větší hitovosti, mohla by z fleku být dalším albem jeho domovské kapely. Možná dokonce jedním z těch lepších.
Pokud totiž chcete ryzí blues rock, jste tady na správné adrese. Vlastně i proto, že autorská je „The Big Bad Blues“ jen z (trochu větší) poloviny. Šest skladeb složil Gibbons sám, tentokrát absolutně bez pomoci jakýchkoliv nájemných autorů, pět si vypůjčil od starých bluesmanů. Z těch vypůjčených pak nejlépe (jak se nechalo čekat) vyzní devadesát let stará klasika „Rollin` And Tumblin`” z roku 1929 z pera legendárního Williama “Hambone Willie” Newberna a která, při zostření zvuku a decentní transportu do současnosti vyzní tak, že byste na ní hlodání zubu času hledali jen těžko.
Celkově lze (pokud samozřejmě prastaré skladby neznáte) jen těžko rozeznat, která z kompozic nese datum zrodu někdy ve dvacátých či třicátých letech a která z roku 2018. Gibbons totiž své nové skladby (z nich jako nejpodařenější jmenujme „My Baby She Rocks“, „Mo` Slower Blues” a “Hollywood 151”) psal podle dávných bluesových pravidel delty Mississippi a vše propojil soudobým zvukem, takže takřka stoleté rozdíly ve vzniku jednotlivých písní téměř nepoznáte. Díky tomu působí album uceleně a jednolitě. Hlavním pojivem je totiž Gibbonsova stále skvělá kytara a jeho nezaměnitelný vokální projev, který poznáte s prvním slovem.
Gibbonsovi je na sólové dráze dobře. Obklopen výbornými muzikanty, z nichž je nutné vypíchnout bubeníka Matta Soruma (ex-Guns N`Roses, The Cult, Velvet Revolver), natočil desku, která je přesně podle jeho gusta. Ta radost z hraní, z toho, co umí on sám nejlíp, je totiž z “The Big Bad Blues” slyšet. Pokud byste tedy chtěli zažít bezmála čtyřicetiminutovou školu toho, jak se dřevní blues rock dělá v současnosti, asi neexistuje lepší příležitost.
|
