Byť to bylo před pár lety nemyslitelné, je dnes na Soilwork znát, jaký vliv na jejich tvorbu má druhá (možná dnes spíš už první kapela)
zpěváka Bjorna "Speed" Strida a kytaristy Davida Anderssona The Night Flight Orchestra. Není to sice tak, že by Soilwork opustili svůj rank melodického death metalu, ale přece jen jistý posun je v jejich tvorbě znát. Těžko od nich fanoušci mohou čekat tak nekompromisní nářez, jakými byla první alba "A Predator`s Portrait" nebo "Natural Born Chaos", ale přece jen si musí s postupující diskografií zvykat na to, že hudbou Soilwork prostupuje
stále více melodických prvků a refrény jejich nových skladeb by si člověk klidně mohl představit právě u zmíněných The Night Flight Orchestra.
Tento posun lze zaregistrovat už několik let a s každou deskou tahle švédská parta nechává nové vlivy do své hudby nahlédnout více a více. Nedělá to násilně, proces je to pomalý, přirozený, ale když se proberete celou diskografií kapely, je sakra znát. Co se týče novinky "Verkligheten" (v předkladu "Realita") ve své podstatě se jedná o deathmetalové album, jelikož prvky této hudby jsou v Soilwork stále základní, ale postupné zmelodičťování, využívání čistých vokálů, ultramelodických kytarových linek, mainstreamových sól je zde častější, než kdy předtím. Strid sice z větší části používá
klasický deathový výraz, ale na některých místech (zejména tam, kde se rozjede drtivá bubenická mašina) je už trochu znát, že kapela využívá tyto prvky jen proto, aby se neřeklo. Jako úlitbu minulosti, ovšem s výhledem do budoucna, která bude možná už trochu jiná.
I přesto není "Verkligheten" přelomová deska v diskografii kapely. Na to je ještě moc málo odvážná. To se ale od kapely, která svůj debut vydala před dvaceti lety, ani moc slyšet nechtělo. Možná se chtěli Soilwork více ponořit do jiného světa, jelikož Strid s Anderssonem jsou dnes v trochu schizofrenní situaci, ale nakonec "Verkligheten" může fungovat jako deska, která příznivce kapely uklidní, že se ani se strmě vzrůstajícím úspěchem The Night Flight Orchestra u jejich oblíbenců nic moc nemění. Stačí k tomu takové skladby jako "When The Universe Spoke", "Needles And Kin" (zde se blýskl frontman Amorphis Tomi Joutsen) či "Bleeder Despolier", kde se opět roztáčí smrtící kolečka a švédský stroj jede znovu na plné obrátky. To je slyšet i z pilotního singlu a úvodní skladby alba "Arrival", která jako kdyby chtěla působit vizionářsky a spojit oba světy, ten deathmetalový i hardrockový. Proto se zprvu může zdát,
že je to právě tahle věc, jenž bude pro album nejvíce charakteristická, ale nakonec tomu tak není.
Podle Stridových slov i sama kapela sází z novinkové kolekce na jiné koně. Rozhodně stěžejní skladbou je "Stålfågel", což je ve své podstatě popmetalová hymna, které prospívá i hlas hostující Allisy White-Gluz z Arch Enemy a jenž s původním světem Soilwork (rozuměj s ranými alby) nemá už vůbec nic společného.
Jako další velmi vyvedené skladby lze jmenovat například "The Nurturning Glace", "Witan" či "The Wolves Are Back In Town", pro které jsou charakteristické úderné sloky, kde si Strid nejednou vzpomene na svůj dávný murmur, a brilantně melodické refrény, které jsou jak vystřižené právě ze světa The Night Flight Orchestra.
Přestože Soilwork jsou tímto stylem už dávno pověstní, u novinky je ten kontrast mezi deathovým a hardrockovým světem snad ještě více markantní.
Možná proto lze "Verkligheten" považovat za jejich pravděpodobně nejpřístupnější album, jenž se snaží najít rovnováhu mezi tím, aby si neznepřátelilo staré fanoušky smrtícího kovu, ale na druhou stranu ukázalo, že kapela je stále více přístupnější skoro až (s mírnou nadsázkou řečeno) popovým melodiím. Deska je to velmi dobře poslouchatelná, ukazuje, že Soilwork ještě nechtějí říct poslední slovo, i když jejich aktivity jsou v posledních letech trochu utlumené.
|
