Tak vida, nad Tonym Harnellem se nezavřela voda, přestože už poněkolikáté opustil své domovské TNT a epizoda u Skid Row taky nedopadla zrovna ideálně. Ovšem že znovu vdechne život projektu Starbreaker, se popravdě ani moc nečekalo. Přestože kapela nikdy nepřestala být papírově funkční, zdálo se, že jejich jedenáct
let staré album "Love`s Dying Wish" bude už nadobro jejich posledním. Starbreaker totiž na rozdíl od ostatních Harnellových projektů, kam můžeme počítat i výbornou kapelu Westworld (spolu se členy kapel Riot, Danger Danger a Rainbow), neměli nikdy tak vysoký profit, přestože druhým nejdůležitějším členem formace je švédský kytarista Magnus Karlsson, jenž je na scéně etablovaným muzikantem a skladatelem, jehož služeb využívají takoví umělci jako Bob Catley z Magnum, Michael Kiske nebo němečtí metalisté Primal Fear. Starbreaker v minulé desetiletce fungovali jako takřka utajený tip, který zejména na své bezejmenné debutové desce předložil precizní hardrockovou práci, která využívala typických harnellovských melodií a tehdejší alba TNT hravě strčila do kapsy.
Dnes je ale situace jiná a Starbreaker jsou pro Harnella, toho chlápka se svébytným, místy až nelidsky vysokým (čímž může trochu připomínat Miljenka Matijevice ze Steelheart) hlasem, kapelou číslo jedna. Logicky... Westworld jsou pro smrti kytaristy Marka Realeho už navždy pasé, u Skid Row se mu nevedlo, jelikož se od něho postupně čekalo, že se bude situovat do role Sebastiana Bacha, a spory s předákem TNT Ronnim LeTekrem už pravděpodobně přesáhly únosnou mez, nehledě na vzdálenostní problém, kdy oba od sebe žijí přes půl zeměkoule. Proto je "Dysphoria" logická deska, přestože (v ohledu toho, že vůbec kdy vyšla) hodně překvapivá. Příznivci Harnellova hlasu ji tak budou určitě velebit.
Ovšem i oni budou muset uznat, že přestože "Dysphoria" je vcelku slušné dílo, má Harnell na svém kontě už mnohem lepší nahrávky a to i jako součást samotných Starbreaker, kteří svým debutem skutečně nasadili vysokou laťku. Tu "Dysphoria" ani náhodou nepřeleze, i když zdánlivě je všechno v nejlepším pořádku. Harnellovi hlas stále slouží, Karlssonova kytara jede přesně v těch kolejích, které daný žánr vyžaduje, ovšem v pozadí začíná vykukovat rutina a kompoziční vyčerpanost. Aby bylo jasno, "Dysphoria" neobsahuje vůbec špatné sladby, které by nebyly stylově vycizelované, ale určitý chlad a odtažitost z nich je cítit. Jako kdyby
studna nápadů vysychala.
Až tak zlé to není. I když úvodní věc "Pure Evil" působí velmi, velmi rozpačitě, když vsadí na speedmetalové tempo a Harnellovo ječení, což působí v současné době už hodně přežitě, najdou se na albu momenty, které stojí za zaznemanání a které si zpěvák může směle zapsat do svého portfolia, přičemž silnější je druhá polovina materiálu. Deska se totiž rozjíždí trochu strnule, "Pure Evil" rozhodně nepotěší a
následující "Wild Butterflies" a "Last December" jakoby jen mlátily prázdnou slámu a využívaly postupů. které už člověk v minulosti od Harnella slyšel tolikrát. Zlepšení pak přijde v baladické "How Many More Goodbyes", kde sice zbytečně nahuštěná mezihra
působí rušivým dojmem, ale právě ona skladba ukáže, že ve Starbreaker model 2019 ještě nějaký potenciál přece jen je.
Vrchol pak přijde ve dvojici "Fire Away" a "Bright Star Blind Me". První jmenovaná má ideální tempo a i když se Harnell opět pouští do svých výšek, nepůsobí jeho hlas jako rušivý element, jak je tomu ve zmíněné "Pure Evil". Zpěvák zde využivá naplno svých předností a i když se v některých jiných skladbách typu zbytečně unylé balady "Beautiful One" či titulní "Dysphoria" může zdát, že jeho projev přece jen léty trochu hrubne, vyvede vás právě "Fire Away" z omylu. "Bright Star Blind Me" začíná dramaticky, ale její struktura roste, když
zažije vrchol ve výborném refrénu. Zde opět exceluje zpěvák, který zvolil správný poměr procítěnosti a agrese.
"Dysphoria" je ovšem přes všechno vyřčené albem na nenáročný poslech. Na první pohled je deskou bezchybnou, ovšem posléze si uvědomíte, že je jen nadprůměrnou nahrávkou, které k takovým milníkům Harnellovy kariéry jako jsou alba "Tell No Tales", "Intuition", "Transistor" či "Westworld" chybí mnohé. Ovšem pokud bychom tohle album porovnali s novinkou někdejších Harnellových chlebodárců TNT, vyjde z toho na body vítězně tento sympatický americký zpěvák.
|
