„Věděli jsme přesně, co chceme. Deska nepřináší žádné překvapení.“ I když tato slova basáka Dennise Warda až tak úplně nekorespondovala s vyjádřením kytaristy Alfreda Kofflera, který tvrdil, že kapela nechtěla z novinkového alba udělat nastavovanou kopii předchozí desky, že se Pink Cream 69 sice chtěli přidržet stejného stylu, ale v jeho rámci toužili vyzkoušet něco nového, v podstatě měli pravdu oba. Na albu „Sonic Dynamite“, jehož se poprvé ujali Massacre Records a kterým se Pink Cream 69 loučili s dvacátým stoletím, totiž od prvního tónu bezpečně poznáte, o koho se jedná, natolik úzce „Sonic Dynamite“ navazuje na předchozí „Electrified“. Zároveň však svoji formu posunuli o hodný kus výš - nabídli k naprosté dokonalosti dotaženou chytlavost refrénů, větší porci razance i působivější pocitovky, než ve velmi povedeném minulém kole.
Podmanivě uklidňující intro „Passage To Hope“ exploduje do maximálně kousavé „Seas Of Madness“ (první vrchol) s dráždivou kytarou, parádní melodií a stadiónově hymnickým sborem. S pozvolně gradující pohodovkou „Followed By The Moon“ se Pink Cream 69 trochu zklidní před lehce chaotickou titulkou s výhružně znějícím nápěvem, aby ve vzdušné houpavé hymně „The Spirit“ se silně emotivním refrénem sáhli nejen po druhém vrcholu alba, ale zároveň po jedné z nejsilnějších kompozic v celé svojí kariéře. Poeticky vybrnkávaný úvod důkladně klame tělem v parádně vystupňované melodické skluzavce „Speed Of Light“ (třetí vrchol), která opět demonstruje tu sílu kooperace sólového zpěvu a sborů, syrovost úvodu „Waiting For The Dawn“ se sice postupně rozpouští do dalšího tradičního kouzlení s melodií, přesto se toho svého studeného výrazu úplně nezbaví. V jemně vláčné pocitovce „Let The Thunder Reside“ se velmi citlivě čaruje s emocemi, dramatická riffovka „Lost In Illusion“ (čtvrtý a zároveň ten nejvyšší vrchol desky) balancuje na krásně ostré hranici jedovatosti, rockové majestátnosti i přímočaré hitovosti a zároveň je dokonalým kontrastem k houževnatější „Face Of An Angel“, zbavené většiny dosavadní melodické vzdušnosti. Akční šlapavka „Shattered Prophecy“ se zpěvně pozitivním refrénem a výbornou kytarou ještě naposledy rozpohybuje celé tělo, aby v závěrečné „Spread Your Wings“ (pátý vrchol) se špetičkou plačtivosti a vagónem působivých emocí Pink Cream 69 nechali své hodně barevné album (obal alba signalizuje nejen tuto vlastnost, ale i provázanost na první dvě alba) velmi důstojně vyvrcholit.
Že Kofflerova kytarová ekvilibristika je nekonečně přitažlivá, že v průzračně čistém a důrazném zvuku jsou slyšet všechny možné propracované detaily, že Davidu Readmanovi to zpívá tak, že dává vcelku snadno zapomenout na Derisovu éru? Ale vždyť to jsou už tradiční poznávací znamení téhle mezinárodní party…, která se v tomto období připojila i ke vzdávání pocty páskům z Mötley Crüe a na jejich tributní album nahrála jednoduchoučkou vyřvávačku „Looks That Kill“ v poměrně osobitém stylu, už jen díky ní stojí za to poohlédnout se i po EP „Pink Cream´s 69 Mixery“, která vyšla krátce před koncem roku 2000.
V tomto extrémně výživném menu o dvanácti chodech se nenachází jediná položka, která by měla tendence „zvukový dynamit“ jakkoliv oslabit (a navíc ta jedinečná matrice kapely ještě nebyla následným systematickým používáním ani v nejmenším opotřebovaná), takže máme co do činění s nejsilnějším albem, které Pink Cream 69 nabídli ve své post-přestavbové éře. Lépe to asi vážně už nešlo udělat.
|
