Ještě než se pustíme do podrobného rozboru novinky Sammetovy Avantasie, pojďme si probrat události, které jejímu vydání předcházely. Nejprve se objevil singl „The Raven Child“. Více než jedenáctiminutový song s temnou atmosférou, která víceméně potvrzovala zvěsti o duševních pochodech, jež provázely autora při psaní nového materiálu. Tobiasovi začal vadit humbuk showbyznysu, všeobecná očekávání, dotazy novinářů apod. Rozhodl se proto uklidit do ústraní (konkrétně do jedné anglické hospody), a tam tvořit ve svém vlastním tempu, přičemž postupně probleskovaly informace o inklinaci k „odvrácené straně duševního světa“ a kreativnímu potenciálu, který z něj lze vytěžit. Tyto tajuplné zvěsti podporoval i cover (z dílny Alexandera Janssona), jenž evokuje specifickou hororovou poetiku Tima Burtona.
Pro fanoušky byla každopádně nejdůležitější skutečnost, že první vypuštěná ukázka nenaznačovala úbytek tvůrčí invence. Jenže druhý singl „Moonglow“ situaci malinko zkomplikoval, jelikož krátký duet s Candice Night ničím extra nevyniká a spíše svádí úvahy o skladbě „na firemní zakázku“. Po poslechu alba se však ukázalo, že realita je ještě jiná, než by mohlo vyplývat z obou uvedených verzí. Na v pořadí osmém zápisu Avantasie sice nalezneme temněji vedené kousky, z pohledu celkové atmosféry ale pochmurné tóny nepřevažují. A pokud se kvality týká, zmíněná titulka zůstává nejslabší položkou díla, zbytek tracklistu pak hýří autorskou nápaditostí, ve které je přímo hmatatelná upřímná radost z tvoření.
Krom toho se Tobias nachází v kromobyčejné hlasové formě, o čemž nás přesvědčí hned v úvodní kompozici „Ghost In The Moon“. Její desetiminutový obsah je víceméně v Sammetově vokální režii, která je navíc kvalitativně zcela kompatibilní s hudební vrstvou. Bujaře rozverná, svobodomyslně vzletná, oslavně velkolepá i důstojně poklidná, právě taková je vítací položka (zvlášť nadšení by měli být příznivci legendárního Meat Loafa) a rovnou jeden z vrcholů tohoto díla. Od další písně „Book Of Shallows“ se již začnou představovat jednotliví hosté, přičemž jejich seznam je dalším důvodem k opěvování německého umělce. Jedná se o nesmírně citlivý výběr, kdy každý pozvaný zpěvák přesně zapadá do vizionářské kompoziční mozaiky, k tomu pokaždé zaslechneme skvělé až mistrovské výkony. V kousku „Book Of Shallows“ září – krom tradičně úchvatného Landeho – Mille Petrozza, jehož druhá spolupráce s Tobiasem opět klapla (jakkoli Petrozzovo ostré frázování chtě nechtě evokuje hitovku „Phobia“ domovských Kreator), a zejména Hansi Kürsch (Blind Guardian), který dodává punc královské hlasové elegance nejen dané skladbě, ale také příspěvku „The Raven Child“.
Ten lze zařadit do skupinky temněji vykreslených příspěvků (jež si užívám o něco méně, aniž bych jim ovšem upíral jejich zřetelnou kvalitu), kam dále spadají písně „Invincible“ a „Alchemy“, obě za účasti dalšího z atraktivních Sammetových „úlovků“, Geoffa Tateho (ex-Queensrÿche). První jmenovaná skladba rozprostře dark-romantickou pianovou paletu, druhá vybuchuje v gejzírech moderny nebo orchestrální dramatizace. A zase je nutné obratem zmínit, že práce se symfoniemi, kterých jsme na albu svědky, znamená vítězství skladatelského ducha (ať již Sammetova či jeho věrných souputníků Paetha s Mirem). Je skutečně úlevné po dlouhé době poslouchat opravdu smysluplné orchestrace, kdy je patrný důraz na každý detail a náladotvorný apel jednotlivých symfonických prvků (tedy nikoli jen smyčce pro smyčce, jak tomu bývá ve většině ostatních případů).
 Když se pak tento element protne s bombastickými sbory, na jejichž tvorbu byla vynaložena úplně stejná porce energie (a samozřejmě výsledné formě patří již několikátá poklona v řadě), má melodikovo srdce pádný důvod ke zrychlenému bití.
To, co se děje v příspěvcích „Levander“ nebo „Starlight“ (s jasným ozvukem stylu AOR!) je zkrátka dechberoucí a mysl pozvedající. V daných písních, stejně jako ve zrychlené položce „The Piper At The Gates Of Dawn“ a náramné spíďárně „Requiem For a Dream“ (s evidentně nepostradatelným Kiskem), nenalézáme ani stín ponurosti, jde naopak o průzračnou kvintesenci optimismu a radosti z bytí! Dokonce v těchto kompozicích můžeme vnímat nostalgický závan nejsilnějších počinů Sammetovy party Edguy, což o skladatelském rozpoložení tohoto hudebníka vypovídá víc než dost.
Jediná výraznější slabina směřuje až k závěru nahrávky, kde číhá cover „Maniac“ od Michaela Sembella. Je nutné se pozastavit nad tím, proč něco takového visí na koncepčním díle a pocitově se tím pádem nutné dostává úplně mimo jeho hlavní osu. Předělávka sice není špatně provedená (ačkoli ty z nás, kteří již před bůhvíkolika lety pařili na zábavách na stejný cover od Markýze Johna, může jen těžko něčím překvapit), měla ale – když už zde musela být - jednoznačně plnit funkci bonusu, kteroužto nálepku dostal až melodicko-rockový příspěvek „Heart“, který je mimochodem o poznání chytlavější (příklon ke zmíněnému žánru autorovi jasně vyhovuje). Tím ovšem rozpory končí. Sammetovi únik do tradičních zákoutí Londýna evidentně prospěl, nalezl tam bohatý inspirační zdroj a my se teď můžeme opájet jeho blahodárnou energií (osobně jsem se už dlouho tak netěšil na opětovný poslech některých písní). Vivat Avantasia!
|
