Čas pádí kupředu a z mladé nadějné kapely jsou již ostřílení matadoři. Dalo by se o nich mluvit jako o tahounech žánru. Finští Swallow The Sun s minulým trojalbem "Songs from the North I, II & III" stvořili svůj opus magnum a už tehdy bylo jasné, že bude nesmírný problém se k něčemu tak obřímu jen přiblížit. Logicky by asi nebylo rozumné přijít dvakrát po sobě s tak velikým projektem a tak kapela tentokrát nabízí "jen" padesát minut dlouhé album, obsahující osm skladeb. I tak vzniklo něco velkého.
„When A Shadow Is Forced Into The Light“ je šestou deskou kapely a především první po smrti Aleah Starbridge, partnerky dvorního skladatele a kytaristy Juhy Raivia. Na její počest vznikly desky kapel Trees Of Eternity a Hallatar. V nich bylo hodně smutku a rovněž hudba Swallow The Sun je velice melancholická. Však je to doom metal. Každopádně se očekávalo, že „When A Shadow Is Forced Into The Light“ bude velice tklivá, smutná, depresivní. A ona opravdu smutná je, jenže ne nezbytně. Tohle album je nadějí, novým startem a světlem ve tmě.
Úvodní a zároveň titulní skladba vás zavede do klidného světa, kde zní pohodové bicí, akustická kytara a smyčce. Elektrická kytara jen tak dotváří atmosféru a prostor dostává Mikko. Zpívá čistě, procítěně a prozatím klidně. Jako by Swallow The Sun chtěli pokračovat v tom, co předvedli na druhém disku minulého alba. To bylo téměř akustické nebo (chcete-li) folk/doomové. Klid je narušen, když Mikko začne black metalově křepčit. Hudba se však drží poměrně v poklidu, i když riffy poprvé metalově zabouří. Patrné jsou vlivy prog rocku, ale také post-rocku, protože melodii tvoří kytara, evokující tento žánr. V druhém refrénu hudba houstne a poté dramaticky přitvrdí. Blackový skřehot se stupňuje a téměř teatrální scénu podporují nervní smyčce. Z milé pohodovky je najednou temné drama, kdy se světlo jako oheň dere skrze tmu. Prog rock, post-rock, doom metal, folk, black metal. V jedné skladbě toho je spoustu a Swallow The Sun předvádějí svou vyzrálost. Na úvod totální emotivní smršť.
Tak, jak zněla titulní skladba ve výsledku tvrdě, je následující „The Crimson Crown“ opravdovou pohodičkou. Opět se vrací mírné déjà vu v souvislosti s akustickým diskem minulého alba. Píseň se svým provedením velmi blíží prog rocku, zároveň absorbuje prvky gotiky a samozřejmě nezapomíná na doom metal. Jen v tomto případě nepřichází žádné přitvrzení, skladba si drží jemný, avšak velmi smutný odstín. Kapela už dříve pracovala se smyčcovými nástroji, nyní je však v tomto ohledu ještě dále, a aniž by zněly nějak zbytečně nabubřele, jsou smyčce další pevnou součástí hudby Swallow The Sun. „The Crimson Crown“ svým klidem nechává vyniknout úžasnému zvuku nahrávky. Ten bude pro mnoho metalových fanoušků jaksi měkčí než dříve, ale na druhou stranu je prostornější a dává každému nástroji vyniknout. Často při poslechu budete mít pocit, jako by kapela hrála jen pro vás, ale někde v ohromném prostoru, například katedrály. Rozhodně jedno z nejlépe znějících alb za posledních hodně měsíců.
Klip byl dopřán písni „Firelight“, která je ekvivalentem staršího hitu kapely „Cathedral Walls“. Stejně jako ona je „Firelight“ po většinu času smutná skladba s tklivým refrénem, ve které vynikají Mikkovy hrátky s hlasem, skoro jako by se mazlil s každým slovem. Podobně jako v „Cathedral Walls“ i zde dojde ke zlomu a hudba dostane extrémně metalovou podobu. tentokrát jde o krátkou, ale intenzivní blackovou pasáž, po níž se hudba vrátí do původní podoby, jen přibydou varhany a zejména smyčce. Je to důkaz toho, jak Swallow The Sun dokáží jednotlivé písně vygradovat a udělat je zajímavými, třebaže využívají již svých zavedených postupů.
Úvod „Upon The Water“ zní velice známě. Jako by si jej vypůjčila kapela ze své minulosti. A takový moment není jediný. Skladba umně kombinuje cit pro melodie a také pro extrém. Čistý zpěv se střídá s blackovým křepčením. Doom, black a prog jako svatá trojice provází písní, která nepřekvapí, ale stejně vás přivede do stavu hudební euforie. A “Stone Wings“ opět svým začátkem evokuje minulou tvorbu kapely. Nevím, zda je to záměr, nicméně naštěstí se i tato skladba rozvine do zcela osobité podoby. Patří však k těm pro Swallow The Sun klasickým, mohla by být na jakémkoliv starším albu. Poprvé tu Mikko ukáže svůj ultra hluboký growling a ten tak vystřídá jinak blackové zabarvení desky. Úžasně zní přechod do této extrémnější části písně pomocí dramatických smyčců. Nejkratší skladbou desky je s necelými pěti minutami „Clouds On Your Side“. Lehce trip hopový úvod možná překvapí, ale následuje salva death/doomových riffů a hluboký growl. Závěr ozvláštní dívčí recitace ve francouzštině. Jeden z dalších silných emotivních momentů.
„Here On The Black Earth“ zní jako stará rockovka někdy ze sedmdesátých let. Opět vyniká nádherný prostorový zvuk nahrávky a Mikkův zastřený hlas zpívá smutné sloky. Refrén vrátí do hry extrémní metal. sice v pomalém tempu, ale v blackové barvě. Spojení starého rocku a extrému malinko připomene Mikkovu bývalou bokovku Barren Earth. S atmosférou si hrají úžasně zakomponované smyčce a když se hudba ponoří do death/doomových vod, je to paráda. K tomu old school kytarové sólo. Nádhera. „Never left“ je emotivní, melodické a dojímavé.
Swallow The Sun stále osobití a originální. a natočili nádherné album, velmi dramatické, přitom intimní. „When A Shadow Is Forced Into The Light“ je deskou, která se postupně dostává pod kůži, a vy se do ní stále více zaposloucháváte. Nic pro rychlý poslech. Není moc desek, které by dokázaly tak silně zapůsobit. Je to melancholie, temnota, ale Swallow The Sun vás skrze ně provedou s pochodní v ruce. Budete se s nimi cítit v bezpečí.
|
