Duch Ronnieho Jamese Dia znovu procitá? Ale kdeže... Superskupina Last In Line, kterou vedou někdejší Ronnieho spoluhráči, kytarista Vivian Campbell (Def Leppard) a bubeník Vinny Appice (ex-Black Sabbath), doplněni o zpěváka Andrew Freemana (ex-Lynch Mob, The Offspring, Hurricane), sice nese název po klasickém Diově albu, ovšem jinak s tvorbou tohoto legendárního zpěváka už tolik společného nemá. I když se původně mluvilo o tom, že bude tahle parta (dnes doplněná basistou Philem Soussanem (ex-Ozzy Osbourne, Vince Neil Band)) sloužit jako tributní kapela zesnulého zpěváka, skutečnost je taková, že v roce 2016 vyšlo debutové album "Heavy Crown" a aktuálně je už na trhu dvojka, lakonicky pojmenovaná "II". Stejně jako v případě debutu se žádné bitvy s draky nekonají. Nedostavuje se totiž ani ona pradávná magie...
"Heavy Crown" byla slušná hardrocková deska, která ovšem měla k takovým skvostům typu "Holy Diver", "The Last In Line" a "Sacred Heart" docela daleko. Jednalo se v podstatě jen o skvěle zmáknuté řemeslo, kdy jste se mohli kochat brilantními instrumentálními výkony (na albu ještě figuroval dnes už zesnulý basista Jimmy Bain a klávesista Claude Schnell, který však kapelu ještě před vydáním opustil), ale žádné pamětihodné okamžiky se nedostavovaly. Euforie, která mezi fanoušky vypukla po zveřejnění původní sestavy, vyprchala s kompozicemi, které byly jen slušné. Na někdejší (dnes už prachem zapadané) časy se nepodařilo navázat tak, jak by si fanoušci a koneckonců i sami muzikanti přáli. Last In Line se tak zařadili do zástupu superskupin stáje Frontiers Music (naštěstí ne těch splácaných bez ladu a skladu), jenž nabízí docela dobrou muziku, ovšem přidaná hodnota je vcelku mizivá.
Co s "Dvojkou"? Očekávání už nebyla tak veliká jako v případě "Heavy Crown", bylo jasné, že tahle kapela nedisponuje takovým potenciálem, jako kdyby v ní působil sám Dio. Některé jeho desky sice také měly kolísavou úroveň (za všechny můžeme zmínit třeba "Angry Machines" nebo "Master Of The Moon"), ale chemie mezi muzikanty tehdy fungovala přece jen lépe, než je tomu v současnosti. Dvojka (stejně jako debut) postrádá silného skladatelského ducha a proto narážíme na stejný problém jako před třemi lety. A sice že posloucháte precizní práci, které ovšem chybí něco navíc, co by vás nutilo se k desce vracet znovu a znovu. Ani tentokrát nepomohou slavná jména ani muzikantské výkony, které si fajnšmekr bude dozajista vychutnávat do posledního tónu, když opět chybí hity s velkým H nebo minimálně skladby, které by Last In Line odlišovaly od ostatní konkurence. Při poslechu desky je totiž znovu jasné, kdo v minulosti držel skladatelské otěže a kdo byl tím tahounem, který řadě skladeb dal punc nesmrtelnosti. Bohužel, pánové Campbell a Appice, přestože se na řadě skladeb podíleli jako spoluautoři, to nebyli...
Stejně jako na "Heavy Crown", tak i na novince se najdou dobrá místa, o to nic. Jenže zkuste si porovnat "Landslide", "Year Of The Gun" nebo "Love And War" (a to jsou zmíněny ty nejsilnější skladby celé kolekce) s takovými perlami jako "Rainbow In The Dark", "Holy Diver" nebo "We Rock" a zjistíte, že nové skladby prostě postrádají kouzlo a nemají ani onen potřebný tah na bránu. Problém je tedy stejný, jako u většiny současné produkce, na které se podílejí slavní muzikanti, kteří už mají svůj zenit dávno za sebou. To je jasně slyšet z těžkopádných kompozic typu "Black Out The Sun", "Give Up The Ghost" a především "Gods And Tyrants", které jako by se snažily navázat na sabbathovskou nit, ovšem i zde selhává tvůrčí proces a skladby jen tak tak dosahují slabého nadprůměru. Možná je takový odsudek trochu příkrý, ale člověk by od jmen jako Campbell, Appice nebo Soussan čekal přece jen trochu víc, než jen rutinní záležitost.
Takže Last In Line úplně nezafungovali ani podruhé. Dvojka je ještě možná o něco slabší než byl debut, což není zrovna pozitivní zjištění. I když se pořád jedná o docela slušný hard rock, začíná existence této kapely postrádat trochu smysl. Na koncerty se totiž nechodí až tak úplně kvůli novým věcem, ale především za diovskými klasikami, které Freeman sice interpretuje slušně, ovšem do entuziasmu Malého velkého muže mu ještě dost chybí. Stejně jako "Dvojce" do "Holy Diver".
|
