Je tu další z těch nejméně pravděpodobných comebacků. Koho vlastně dnes zajímají kapely typu Tora Tora, které musely už na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tedy v době, kdy byly aspoň trochu v laufu, bojovat o každého fanouška? Ač z Tennessee, dalo by se o nich mluvit jako o partě, která nikdy neopustila teritoria Sunset Stripu. Jejich první dvě alba "Surprise Attack" a "Wild America" ve své době nejaký úspěch zaznamenala, ovšem o žádný velký průlom se nejednalo. Ani pro to nebyl důvod. Tora Tora nikdy nebyla kapela, která by měla dáno do vínku být výjimečnou, neměla talent k tomu, aby dokázala složit pořádný hit, který by ovládl hitparády a jejich zpěvák Anthony Corder nebyl ani v nejmenším takový bourák jako Vince Neil nebo Axl Rose. těch důvodů tedy bylo jen tolik, aby se o Tora Tora mluvilo navždy už jen v minulém čase. Jenže dnes je všechno jinak. Přestože kariéra této kapely se začala znovu otvírat už před deseti lety, teď je úplně jasné, že to myslí skutečně vážně. I když vlasů na hlavě už setsakra ubylo, šminky už dávno leží zaprášené v šuplíku a o nějakých groupies si tahle čtveřice může skutečně nechat jen zdát.
To, že se Tora Tora probírá zpět k životu, bylo jasné už v roce 2011. Tehdy totiž vyšlo album "Revolution Day", deska nahraná v roce 1994, která nikdy předtím nespatřila světlo světa. Kdyby však tahle kolekce zůstala v šuplíku, nestalo by se vůbec nic. První dvě alba nebyla nijak světoborná, ovšem "Revolution Day" představovalo suverénně nejslabší položku v tehdejší diskografii, nahrávku tak chudou, že původní rozhodnutí nevypouštět jí mezi fanoušky. bylo zcela na místě. Dalších sedm let se pak zase nic nedělo. Tora Tora se občas objevili na seznamu kapel žánrových festivalů, kde jim ovšem nikdy nepatřil večerní, či dokonce hlavní čas. Proto bylo docela s podivem, že na podzim vydala firma Frontiers Music prohlášení, že Tora Tora přijdou s novou deskou. Nečekalo se od ní mnoho, ovšem jen fakt, že vůbec vychází je pozoruhodný.
Nakonec to až tak špatná nahrávka není. Přestože její rozjezd působí dost těžkopádně a první dvě skladby "Sons Of Zebedee" a "Giants Fall" působí zatuchlým dojmem, jako kdyby kapela ztraila energii a vítr z plachet. Někldejší divokost nahrazuje spíše bluesovější feeling, což je věc, na kterou si nejprve musíte zvyknout, ovšem po několikerém poslechu se začínají objevovat světlejší chvilky. Album jede spíše v hardrockových kolejích, pošilhává se i po tvorbě jižanských kapel a nejdůležitější je bluesový základ. Že by jakési zmoudření oproti původní tvorbě? Tora Tora sice nikdy nebyli kapelou prvoplánových rebelů jako třeba Faster Pussycat nebo Vain, šli na to vždy spíše přístupem formací jako Great White, Tesla nebo Cinderella a tento prvek vystupuje na "Bastards Of Beale" nejvíce v celé jejich historii. Poprvé vám jej kapela dá ochutnat ve skladbě "Silence The Sirens", aby pak jen stále více zabředávala do bluesrockového teritoria, kde je jí v současnosti očividně nejlépe.
Proto také nejsilnější položky jsou ty, které přijaly za své tento styl a odprostily se od hair metalu, na který kdysi Tora Tora přísahali. I sám Corder se svým docela stále tenkým hlasem je ve skladbách jako je zmíněná "Silence The Sirens" a další skutečně silné věci typu "Son Of A Prodigal Son" a "Lights Up The River" pevný v kramflecích a podává přesvědčivý výkon. Proto je to rozdíl oproti zdánlivě dravějším kompozicím "Rose Of Jericho" či titulní "Bastards Of Beale", kde jako kdyby se Tora Tora snažili dokázat, že ještě nepatří do starého železa a mají energie na rozdávání, ovšem provedení za původní myšlenkou dost pokulhává. V těchto skladbách kapela ukazuje, že se ještě nenaučila dost dobře stárnout a přizpůsobit repertoár věku a momentální kondici.
Zklamání jako v případě "Revolution Day" se až tak úplně nekoná, Je jasné, že Tora Tora nikdy nebude kapelou, který by udávala tón byť jen scéně v jejich domovském státě. Nebude nikdy ani kapelou, od které by se daly čekat hity i s tím, že už nikdy nezopakuje své dvě nejzásadnější skladby "Walkin` Shoes" a "Phantom Rider". Ovšem z "Bastards Of Beale" je jakýmsi způsobem cítit poctivost a radost z hraní, což je její velké plus. Zázraky nečekejte, ale příjemný poslech může tato deska nabídnout.
|
