Druhé album Sepultury, které vzniklo bez Maxe Cavalery, definitivně naznačilo směr, kterým se hodlalo pozůstalé trio - plus pořád ještě novic Derrick Green - vydat. Obsah desky „Nation“ potvrdil zalíbení autorů v groovu, zároveň je přistihl v hlubokém experimentálním rozjímání, do kterého byl místo metalu (o thrashi nemluvě) zván hardcore, industriál nebo grunge, a když už se zavadilo o metal, šlo většinou o jeho moderní patvar s předložkou „nu“. Andreas Kisser v soudobých rozhovorech vykládá o semknutí kapely a výborné chemii se zpěvákem Greenem, jenž se do pracovního procesu poprvé zapojil jako skladatel. Výsledek je pak natolik odlišný od původní duše Sepultury, že na metalové ultras působil jako šunka na vegana a řadu dalších zanechal ve více či méně zmateném vstřebávání vzniklé situace.
Kvůli nahrání alba se hudebníci po letech přemístili do domovské Brazílie. Ve studiu prý panovala mimořádně uvolněná atmosféra, což poslech díla jenom potvrzuje. Pomalých tónů je zde více než dost, takže nezbývá než nasadit marleyovskou čepku, zapálit jointa o oddat se „tripovému“ poslechu. Nahrávka v podstatě navazuje na předešlý zápis „Against“, částečně i na disky „Roots“ a „Chaos A.D.“, avšak nikoli kvalitativně, přestože se pánové snaží tehdejšího ducha vyvolat, seč jim síly stačí. Hudební bozi ale jejich přání nevyslyšeli, album postrádá pel čehosi speciálního, téměř úplně pak absentuje přenositelná energie, kvůli čemuž opravdu není lehké dílo doposlouchat bez vyšších známek letargie nebo rovnou zpruzení.
Těžko si totiž užít tvorbu, ve které vám autoři nejdou příliš naproti. Skutečnost, že se hudebníci snaží hledat vlastní ksicht, je zdánlivě sympatická, nemyslím si ale, že by se to muselo dít za cenu házení megalejna na původní odkaz kapely. Navíc touha po osobitosti stále zhusta zaniká pod nánosem opakovaných, případně převzatých vzorů (např. Ministry). Určitě nelze brát za kompenzaci dvě rychlé skladby („Revolt“ a „Human Cause“), nejen proto, že jsou směšně krátké, ale hlavně proto, že jejich hardcore-punkový vzorec působí omletě a dramaturgicky opět silně vykořeněně z celkové osy alba. To sice nezačíná marně, skladba „Sepulnation“ obsahuje jisté atmosférické vibrace, podobně můžeme hovořit také o příspěvku „Border Wars“ (s obecně variabilním Greenovým projevem), případně kusech „Uma Cura“ (s poutavým „indiánským“ zaříkáváním), „Who Must Die?“ (s konečně souvislejšími metalovými úseky) či „Saga“ (neoriginální, ale pořád celkem funkční perkusoidní vložka), co je to ale platné, když se každý povedený moment utápí v balastu kompozičních schémat, nižší invence a hlavně v záplavě nu(meta)lové energie.
Některé položky znějí jako kdyby při jejich nahrávání usínali snad i samotní muzikanti (např. „The Ways Of Faith“ nebo „Reject“). Skladatelská touha po „animální“ zlověstnosti nepomáhá („Vox Populi“), angažování řady hostů (včetně členů Apocalypticy) vyznívá do ztracena a občasný příklon ke stylu grunge jenom prohlubuje tendenční dojmy, které jdou ruku v ruce s odchylkou od původní metalové tváře (skladba „One Man Army“ musí těšit fanoušky Faith No More a jim podobných). Nejzajímavější momenty placky „Nation“ pohříchu evokují základ desek „Chaos A.D.“ a „Roots“, pouze s tím rozdílem, že jsou dvakrát až třikrát vylouhované a proto ani z poloviny tak zábavné. Osmý zápis Sepultury je naopak nejrozvleklejším a nejlínějším příspěvkem v historii kapely, pozdější desky nevyjímaje.
|
