Používat slovo progres či pokrok v souvislosti se současnými Queensrÿche je už holý nesmysl. Od té doby, co došlo k velkému třesku, ze sestavy zmizel zpěvák Geoff Tate a jeho místo opanoval Todd LaTorre, je situace v kapele naprosto jiná, než tomu bylo za posledních třicet let. Vezměme to tedy hezky popořádku. Když pomineme trošku těžkopádný začátek s debutem „The Warning“, kdy byla tahle seattleská parta jen jedněmi z mnoha, vypracovali se Queensrÿche v průběhu osmdesátých let ve fantastickou kapelu, která dokázala oslnit skutečně progresivní deskou „Operation: Midncrime“, aby své snažení korunovala geniálním albem „Empire“ a odvážným, ovšem stále skvělým počinem „Promised Land“.
Co se stalo potom, ví příznivci této party moc dobře. Kapela se zamotala do vlastních sítí, na čemž měl nemalý podíl právě Tate, který se v rámci Queensrÿche začal ukájet svými podivnými hudebními náladami a k nemalé nevoli řady fanoušků dlouhá léta skupina tvořila desky, které spíše vyvolávaly u příznivců zlost a leckteré z nich (zejména ty z minulé desetiletky) zbytečně devalvovaly jméno souboru. To se po rozpadu původní sestavy (pokud za ten okamžik nebudeme počítat už odchod zásadního kytaristy Chrise DeGarma v roce 1998) sice neděje, ovšem přestože LaTorre je velmi dobrý zpěvák, nedosahuje se ani po jeho příchodu někdejších standardů.
Start s LaTorrem nebyl špatný a deska „Queensrÿche“ z roku 2013 působila jako osvěžující pramen čisté vody po předchozích podivnostech „American Soldier“, „Tribe“ či „Dedicated To Chaos“. Řada fanoušků prožívala extatické stavy, protože kapela jim na zmíněné desce nabídla přesně to, co od ní chtěli dlouhá léta slyšet. Návrat do osmdesátých let, někam mezi desky „Rage For Order“ a „Operation: Mindcrime“, zafungoval tehdy na výbornou a zdálo se, že Queensrÿche rychle chytli druhý dech. Ovšem už následující „Condition Hüman“ nutně musela přinést menší zklamání, protože vzorec pro návrat zpět časem byl „pouze“ zopakován. Žádný pokrok, či alespoň pohled do jiných zákoutí se nekonal. Od jiných kapel se možná tohle očekává, ovšem od Queensrÿche…?
Jenže kdo jsou vlastně dnešní Queensrÿche? Jejich duše už z části odešla s DeGarmem, který byl za jejich úspěch a vývoj zodpovědný měrou obrovskou a chuť experimentovat a vyvíjet se dál nadobro zmizela s Tatem. Dá se mluvit o stagnaci? Možná… O konzervatismu? Zcela určitě. A to platí pro novinku „The Verdict“ možná ještě víc než pro obě předchozí desky. Z původních členů dnes v Queesrÿche zůstala už jen dvojice kytarista Michael Wilton a basista Eddie Jackson, a poté, co předloni z kapely zmizel i bubeník Scott Rockenfield (bicí na novince nahrál zpěvák Todd LaTorre), je z Queensrÿche už definitivně torzo. Novicové LaTorre a kytarista Parker Lundgren se mohou snažit sebevíc, ale původní magii se už moc nepřibližují.
„The Verdict“ je totiž řemeslo. Skvěle zvládnuté, výborně napsané a slušně zkomponované, ale pořád je to řemeslo. Z desky totiž nevyzařuje takové fluidum jako z nahrávek z let 1988 až 1994, a i když hra na osmdesátá léta u řady příznivců dozajista zafunguje, myšlenky o jakémsi pozlátku už ignorovat nelze. Na první poslech je sice všechno v naprostém pořádku, od úvodní „Blood Of The Levant“ má deska spád, spojení klasického heavy metalu s progresivními prvky (v tomto případě si ale musíme uvědomit, že progresivní už nutně nemusí znamenat pokrokové či novátorské, ale jde jen o označení hudebního stylu) působí velmi dobře a kapela podává svůj standardní, čili precizní výkon. Ovšem problém je se skladbami samotnými. Queensrÿche se na „The Verdict“ nacházejí v jakémsi tvůrčím útlumu (může za to odchod Rockenfielda?) a jako kdyby se snažili za každou cenu napsat skladbu jen proto, aby byla stylově v pořádku a neurazila příznivce, kteří jim prominuli léta experimentů.
Najdou se zde dobré věci a skvělá místa, o to nic. Výtečně funguje například futuristicky pojatá „Lights-Years“, která možná jako jediná kompozice na albu nevzhlížela tolik k osmdesátým letům, ale spíše absorbovala současné postupy. Výborně zní rychlá „Propaganda Fashion“, která nezapře původního ducha amerického power metalu, ovšem dělá to bez toho, aby zněla jakkoliv archaicky. Vrcholem alba jsou ovšem epičtější skladby „Dark Reverie“ a závěrečná „Portrait“, které (i když už trochu vzdáleně) dávají vzpomenout na ty nejlepší časy kapely.
Pokud by „The Verdict“ nahrála jiná kapela, byla by to dozajista výborná deska. Jenže od Queensrÿche (navíc po proklamovaném návratu zbylých původních členů k někdejšímu zuvku a formě) chcete slyšet přece jen víc. Pokud bychom to totiž shrnuli velice lakonicky, jsou na „The Verdict“ dobré skladby, jen je proboha neporovnávejte se „Speak“, „Jet City Woman“ nebo „Silent Lucidity“...
|
