„Naše nová deska bude čerpat ze zvuku Def Leppard,“ nechal se slyšet kytarista Frank Hannon, když už bylo jasné, že album bude produkovat Phil Collen, dlouhá léta základní kytarista zmíněných Britů. Proč, když Tesla byla léta známa jako neústupná kapela, která neuhnula nikdy ani o píď (ani v dobách, kdy byl na ně v polovině devadesátých let vyvíjet tlak vydavatelských firem) od svého hard rocku, silně ovlivněného blues? Proč by se měla taková kapela nechat inspirovat britskou legendou, která v novém tisíciletí nepředložila ani jednou důkaz o tom, že by stále měla být řazena mezi největší kapely světa?
Důvod možná lze hledat v řadě společných koncertů, kdy Tesla vystupovali nebo vystupují v předprogramu Def Leppard, odkud asi také pochází spojení mezi kapelou a Collenem. Ovšem ryze umělecký záměr? Hmmm…. Jenže promo řeči před vydáním desky bývají všelijaké a posluchač by se jimi neměl nechat při poslechu samotného díla nechat ovlivnit. Ovšem u „Shock“ to až tak nejde. Oni totiž ti Def Leppard rezonují hned z prvních tónů „You Won` Take Me Alive“, kde se sice ještě ozve stará dobrá Tesla, ale zároveň inspirace především v songu „Let`s Get Rocked“ je více než zřejmá. Jasno pak je už s dvojkou, která využívá přesně té formule, která z Def Leppard udělala na desce „Pyromania“ světové hvězdy.
Nejde samozřejmě o nějakou kopírku, do obrazu své kapely Collen Teslu úplně nenatlačil, na to jsou pánové Keith, Hannon, Wheat, Lucketta a Rude moc dobří muzikanti, ale přece jen pravá podstata Tesly, tak jak ji fanoušci znali minimálně ze skvělých alb „Mechanical Resonance“, „The Great Radio Controversy“ či „Psychotic Supper“ je zde spíše upozaděna ve prospěch obřích kytarových riffů a stadionových vokálů. Jistě, najdou se zde skladby jako „Tied Of The Tracks“, kde blues/hardrocková minulost a specifická melodika kapely prosvětlí desku jako blesk z čistého nebe, ale tentokrát se na celou věc jde trochu jinak.
Stačí si poslechnout podivný úvod v titulní „Shock“ nebo vcelku nepovedené „I Want Everything“ a závěrečnou „Comfort Zone“ , kterými se proplétají netypické (a v tomto případě ne zrovna chytře udělané) zpěvy, z nichž slyšíte mnohem více Joea Elliotta než Jeffa Keitha. Tady už skutečně nevíte, jestli posloucháte Teslu nebo zbytky z posledních dvou (rovněž ne zcela vydařených) desek Def Leppard. Úplně neoslnily ani balady, na které v minulosti Tesla docela sázela. Žádný další „Love Song“ se nekoná, místo toho se posluchači dostane rozplizlé „Love Is A Fire“ a „Afterlife“, jenž skutečně moc velkou díru do světa neudělají. Naštěstí je zde velmi slušná „California Summer Song“, která svou uvolněnou atmosférou ční nad zbytkem desky.
Možná novinku Tesly nešlo nazvat lépe. Šok možná toto album leckterým příznivcům přivodí, ovšem zda bude v pozitivním slova smyslu, to je otázka. Tesla na této desce pozbývá část své identity, což není pro kapelu, která dlouhá léta stavěla na osobitosti, vůbec povzbudivé. V kontextu historie kapely se možná ukáže, že se jednalo jen o úkrok stranou a příště vše bude v pořádku, tentokrát je to skutečně jen lepší průměr. A to u Tesly zamrzí dvojnásob...
|
