„Teď budou Buckcherry znít, jak říkám já,“ naparoval se zpěvák a dnes už jediný původní člen kapely Joshua Todd poté, co se sestava kapely před dvěma lety rozštěpila a zmizel z ní základní kytarista Keith Nelson. Pro kapelu jeho (dobrovolný?) odchod byl docela rána, protože byl to právě Nelson, který se měrou pravděpodobně největší podílel na tom, jak Buckcherry v minulosti zněli. Pravda, začátky kapely, když na konci devadesátých let vylétla jako rock n`rollová kometa uprostřed bouře alternativní a elektronické hudby, jsou dodnes nepřekonané a především spojení Nelsonovy kytary a nakřáplého Toddova vokálu udělalo z Buckcherry americkou rockovou jistotu.
V posledních letech kapela sice trochu chřadla a jako kdyby ztrácela svou původní energii, ale pořád představovala příslib jisté kvality. Nabírala trochu více alternativní ráz a poslední deska z roku 2015 (nijak špatná) představovala ten „Rock N`Roll“ už především díky svému názvu. Nelson byl s takovou situací nespokojený. On, ten největší rocker z celé party, kovaný klasickým hard rockem, blues i punkovým přístupem, byl tím, kdo kdysi mohl za to, že se tenkrát v roce 1999 o Buckcherry mluvilo jako o nových Guns N`Roses. Do nich tehdy trahle kapela měla přece jen daleko a dnes je situace ještě odlišnější. Navíc novinku „Warpaint“ provázely mírné obavy, jak si vlastně tahle parta poradí bez tak zásadního člena, jakým Nelson byl.
V Buckcherry klid není, protože po rozkladu sestavy před dvěma lety zmizel nedávno i bubeník Sean Winchester, jehož nahradil Francis Ruiz, který v minulosti působil jako epizodní člen Great White a účastnil se i projektu Samantha 7, který na přelomu milénia vedl kytarista Poison C.C. DeVille. Výměna bubeníka však nemá na výslednou tvář „Warpaint“ takřka žádný vliv. Ponejvíce se očekávalo asi to, že album zamíří spíše do experimentálnějších vod, protože podobné Toddovy tendence držel na uzdě v minulosti právě Nelson. Nakonec se ale tak úplně nestalo.
I když prvotní ukázka v podobě coververze „Head Like A Hole“ od Nine Inch Nails mohla naznačovat mnohé, druhý singl, rozjetě rock n`rollový „Bent“ přece jen fanoušky uklidnil. Byl to jeho účel, protože je to jen jedna z tváří „Warpaint“. Novinka totiž může působit rozmanitě tím, že se kapela nedrží jen svého starého kopyta, ale dívá se i jiným směrem, až vlastně celá skladba desky je tak trochu roztříštěná. Titulní skladba na úvod nabídne ještě klasickou rock n`rollovou (či hardrockovou) práci, ale už dvojka „Right Now“ míří hodně alternativním směrem. Nejdále to pak v tomhle ohledu dotáhla až nevkusná a unylá „Radio Song“, kde by původní energii Buckcherry už hledal málokdo.
Více už funguje countryovým feelingem načichlá „The Hunger“ či „No Regrets“, což je v podstatě minimalistický punk, jakási úlitba úplným začátkům kapely. Ovšem těžiště leží v několika velmi dobrých věcech, které prezentují klasický styl kapely. K těm lze řadit zmíněné „Bent“ a titulní „Warpaint“, ale dále pak i „Closer“, výtečnou závěrečnou "The Devil`s In The Details" a „Back Down“, kdy v druhé jmenované zaujmou především doprovodné vokály, dotvářející zhýralou atmosféru celé skladby. Zde jsou Buckcherry stále nejsilnější, i když páru, kterou měli na prvních třech deskách, dnes už mají sotva tříčtvrteční.
Nakonec „Warpaint“ nezklamala. Buckcherry ukázali, že se dokáží obejít i bez Nelsona, i když jsou zde místa, která by přes původního kytaristu rozhodně neprošla. Tvář kapely nedosáhla až takových změn, jak se původně mohlo čekat a proto novinka působí spíše udržovacím dojmem. Tedy, další album v řadě? To je asi to nejlepší pojmenování...
|
