A protože není schopen obejít se bez zázraků, najde si nové, své vlastní zázraky a bude uctívat třeba zaříkávačská kouzla a babská čarování, i když je stokrát buřič, kacíř a neznaboh. - Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Šťastná třináctka? Pro Rotting Christ možná ano, protože vypustili do světa nahrávku právě s tímto pořadovým číslem. Nese název „The Heretics“ a právě takové je téma celé desky. Není koncepční v pravém slova smyslu, ale heretiků potkáte na albu skutečně hodně. Však je většina písní obdarována citáty mnohých z nich. Například Dostojevskij, Milton, Shakespeare, Paine či Voltaire. Téma desky je zajímavé, avšak krom citátů či zhudebnění „Havrana“ od E.A.Poea, je textově velice jednoduché. Rotting Christ slovy neplýtvají a jejich slovní zásoba se často velmi opakuje. Nejen toto album se tak hemží slovy God, Heaven, Hell a především Fire. S trochou nadsázky by se deska měla jmenovat spíše „The Fire Is Everywhere“. Na druhou stranu v jednoduchosti je síla a Rotting Christ prostě jen říkají, co chtějí říct. Nic víc, nic míň.
Hudebně je „The Heretics“ všechno, jenom ne překvapivé. Což trochu zamrzí, protože Rotting Christ vždy spíše objevovali, než stáli na místě, ovšem jak se zdá, již našli styl, ve kterém chtějí setrvat a jsou s ním spokojení. Deska je tak jasným hudebním pokračovatelem „Kata Τon Daimona Εaytoy“ a „Rituals“. I tak se ale jedná o vzrušující jízdu.
„In The Name Of God“ je zcela klasický „otvírák“ a připomene první písně z předešlých desek. Rychlé bicí, dusavé riffy a bohaté vokály, tvořené ať už Sakisovým blackovým projevem či velkolepými sbory. Ačkoliv skladba nemá šanci překvapit, nedá se jí upřít schopnost navodit skvělou atmosféru a posluchače vtáhnout. Tomu se říká prostě umění skládat dobré skladby. Zbožňuju ochotu Rotting Christ věnovat se všemožným kulturám a jazykům. Tentokrát se dostalo na ruštinu, o kterou se postarala hostující Irina Zybina (Alkonost, Грай). „Vetry Zlye“ by se neztratila ani na desce Arkony. Krom vzletného refrénu (opravdu hitové) nechybí však drsný rychlý střed písně, opepřený mohutnými mužskými sbory. Jasný favorit alba!
Mysl je místo samo o sobě, které samo sobě může udělat nebe z pekla a peklo z nebe.“ - John MIlton
„Heaven And Hell And Fire“. Může být vůbec klišovitější název skladby? Blast beaty, typická Sakisova melodická kytara a sbory, které ke kapele patří dnes již zcela neodmyslitelně. Zaujme refrén. Sakis zde zní mnohem brutálněji než obvykle a především zde kapela využije „fígl“, charakteristický pro celé album - ozvěnu. Některá slova jsou takto nazvučená, a i když se jedná pouze o kosmetický prvek, zní najednou vokály o mnoho zajímavěji. Kytarové sólo ke konci písně je vynikající, ale také naprosto nepřekvapivé. Tohle prostě od Rotting Christ dobře známe… a pořád chceme.
Zpomalení v „Hallowed By Thy Name“ zní hypnoticky. Její minimalismus je až úsměvně zřetelný, ale atmosféra skladby je dechberoucí. Jako byste seděli v kostele a před vámi zpíval mužský sbor. Zvuky zvonu a vůně kadidla. Rozjímání trochu rozbije drsný riff uprostřed skladby a potemnění nálady. A opět masivní sbory.
„Dies Irae“ je jednou z nejlepších položek desky. Ještě jednodušší než předchozí kus, střídání drtivých blast beatů a středního tempa, řezavé riffy kontra death metalové kytary. Sakise jako by čím dál méně bavilo zpívat a tak na desce si ho moc neužijete. Jednoduché, ale účinné. Možná je zbytečné po kapele chtít nějaký progress, když sama o sobě je progresivní. Protože kdo hraje jako Rotting Christ?
Přece jen malé překvapení nabídne „I Believe“. Řecký text spisovatele Nikose Kazantzakise, opepřený syrovým old school black metalem zní lehce bláznivě, ale funkčně. Krátká úderná věc, která možná není zrovna to nejlepší na desce, ale oživením je rozhodně. „Fire, God And Fear“. Ach, ta atmosféra! Klávesy zní povědomě. Že by „Theogonia“? Zcela klasická píseň Rotting Christ, oživená o již zmíněné nazvučení vokálů (ozvěny) a fantastickou atmosféru. Arabština a Rotting Christ? Žádný problém. Pozvěte Ashmediho z Melechesh a máte to. „The Vocie Of Universe“ je jedním z vrcholů desky, jelikož je velmi dynamická. Ve slokách zní takřka hypnotické bubny a Ashmediho zaříkávání. Bizarní je skutečnost, že v pozadí zní gregoriánské chorály. Refrén se zlomí do black metalu ve středním tempu a své si odzpívá i Sakis. Nejméně výraznou věcí na albu je „New Messiah“. Krátká píseň, která představuje tu melodičtější tvář kapely, ale není tak zapamatovatelná. V "The Raven" se E. A. Poe potkává s black metalem. Kapelu baví předělávat klasická literární díla (minule to byly „Květy zla“) a jde jim to skvěle. Střední tempo, trocha gotiky, melodie. Výborné.
„Nevěřím ve víru hlásanou žádnou mi známou církví. Moje vlastní srdce jest mou církví. - Thomas Paine“
„The Heretics“ je sázka na jistotu. Kdo má rád předešlé desky Rotting Christ nemusí s koupí vůbec váhat. Kdo chtěl změnu, tak bude zklamán. Upřímně bych také uvítal zas nějaký (alespoň drobný) posun vpřed, nicméně faktem je, že Rotting Christ se deska opět povedla. Jsou to silní skladatelé a tak i když vám bude spousta věcí povědomá, zkuste tohle album vyhnat z hlavy. Na „The Heretics“ se dá krásně nadávat, právě kvůli podobnosti se svými předchůdci, ale zrovna tak se dá (a mělo by se) chválit za nespornou kvalitu a umění složit dobré písně.
P.S.: Schválně si zkuste spočítat, kolikrát na albu zazní slovo „Fire“. Vyjde vám zajímavé číslo.
|
