Pokud se jakákoli kapela dobere až k jubilejní desáté desce, bývají tendence přidat k tvorbě díla něco speciálního. V případě Sepultury to bylo koncepční pojetí, vycházející z proslulého Alighieriho díla Božská komedie. Literární klasika rozčleněná do kategorií „Peklo, Očistec a Ráj“ působí dodnes přitažlivě a nabízí dostatečný prostor pro osobitou interpretaci. Brazilští hudebníci to vzali pěkně od základu, když výtvarnou stránku věci svěřili jistému Stephanu Doitschinoffovi, jenž protkal booklet povedenými stylovými malůvkami. Také v případě muziky se automaticky vkrádá myšlenka o experimentování ve stylu desek „Against“ či „Nation“, jenže chyba lávky! Desátá studiovka Sepultury navazuje spíše na předešlý počin „Roorback“, který znamenal ústup z (pře)kombinovaných skladatelských končin a naopak nabídl konzistentnější autorské pojetí.
Takže je tedy nakonec otázkou, zdali byl svůdný filozofický koncept vůbec potřeba, pokud zůstává zachycen (krom zmíněných art-worků) téměř výhradně ve sféře lyrické, jež navíc nenabízí nic extra zajímavého. Osobně však tyto aspekty rád ponechám stranou, jelikož přednost v metalu většinou dostává muzika, a ta se v tomto případě víceméně povedla. Pokusy o „božsko-komediální“ dramatizaci samozřejmě zaslechneme, nejvíce při nástupu cell a rohů, o které se postarali hostující umělci, nejde však o pocitově přesahové okamžiky, ale spíše kusé dotváření typické Kisserovy tvůrčí mozaiky, která se příjemně ustálila (šlo by napsat „zklidnila“) a po čase do sebe byla dokonce ochotna absorbovat alespoň nějaké thrashmetalové prvky.
Intro „Lost“ s ponurou reverzní mluvou úspěšně evokuje sestup do samotného pekla, navazující skladba „Dark Wood Of Error“ už ale naplno přechází k moderní brazilské hře, kdy otěže přejímá zvonivá instrumentace s primárním důrazem na groove. Méně obvyklá je v případě úvodního songu pouze delší absence Derrickova zpěvu, který začne s tradiční vícepolohovu dikcí až při rytmickém zrychlení. Vše nicméně působí dostatečně nekompromisně a úderně, což ještě zdůrazní nástup smrště „Convicted In Life“, kterou otvírají působivé Cavalerovy přechody, na něž se napojí thrashem a posléze i deathem napuštěné riffy (je vskutku osvěžující zjistit, že Kisser a spol. mají tyto žánry stále v krvi). Na nezbytné etno-prvky (tentokrát s orientálním ozvukem) a tempovou houpačku přijde řada v kusu „City Of Dis“, jenž uvolní prostor pro hardcorovou palbu „False“ s haluzními sóly i žesťovou dramatizací.
Po valivém příspěvku „Fighting On“ s nervózně pružící kytarou zaznamenáme instrumentální předěl „Limbo“, jehož temný smyčcový motiv přirozeně vpluje do skladby „Ostia“, kde teskná - ale také mírně prvoplánová - cellová mezihra nemůže nepřipomenout tvorbu v té době již dobře známé Apocalypticy. V položce „Burried Words“ za sebe Derrick Green hezky poskládal vlastnoručně napsaná slova, a tak lze silnější kvalitativní úpadek alba postřehnout až s nástupem dvojice „Nuclear Seven“ a „Repeating The Horror“. Ty plně pasují do pomyslného a dosti objemného post-Rootovského šuplíku, v němž se povalují skladby se štemplem „najdi deset rozdílů“. Závěr druhé jmenované položky nicméně osvěží bubínkové kreace, které album přemostí k poslední části s mj. náladotvornou a lehce překvapivou kompozicí „Still Flame“ (zaslechneme dokonce beatové spodky), jež vznikla za výrazné podpory jednoho z producentů André Moraese.
Desáté album Sepultury pokračuje v novodobém stylovém trendu kapely, a přestože stále není možné tvrdit, že by se při poslechu dostavoval pocit čehosi do posledního puntíku promyšleného, autorské pochody jsou tentokrát zase o kousek svobodomyslnější a celistvěji sevřené (čemuž pomáhá i střídmá čtyřicetiminutová stopáž, stejně jako účelně vnesená intra). Rok 2006, kdy byla deska zveřejněna, se ovšem stal poslední sezónou pro druhého ze zakladatelů kapely, Igora Cavaleru. Ten totiž zase dokázal nalézt cestu ke svému bratrovi (mezitím spolu sourozenci komunikovali prostřednictvím matky, přičemž oba, jak se později ukázalo, tímto rozkolem velmi trpěli), který nejprve jevil snahu o znovuobnovení původní sestavy brazilské kapely, když byl ale tento návrh ze strany Andrease Kissera zamítnut, rozjeli Max a Igor spolek Cavalera Conspiracy. Zbývající členové Sepultury tak byli postaveni před nelehkou výzvu, ani tentokrát se ale nehodlali vzdát a dané situaci čelili se vztyčenou hlavou…
|
