Když se před třemi lety sestava tehdejších L.A Guns rozštěpila, aby se pak vzápětí znovu semkla kolem zpěváka Phila Lewise a k nemalému potěšení fanoušků i kolem navrátivšího se původního a velmi důležitého kytaristy Traciiho Gunse, byla situace docela jednoduchá. Sice zmizel bubeník Steve Riley (který si postavil s původním basistou Kellym Nickelsem druhou verzi kapely), ale zato základní dvojice, která nesla největší podíl na tom, že alba L.A. Guns z let 1988 až 1994 lze považovat za klasická, byla zpět. Comebacková deska „The Missing Peace“ podle toho také zněla a řada fanoušků jí pasovala na modernější verzi takřka kultovní „Hollywood Vampires“. „The Missing Peace“ totiž znovu představila klasický vzorec, který kapela měla na své největší hity a skladby jako „Speed“ nebo balada „Christine“ zafungovaly dokonale.
Úspěch se dostavil. Sice už nedorostl takového rozměru jako v letech největší slávy, ale přece jen po letech paběrkování bylo jasné, jak důležitým členem Tracii Guns pro kapelu je. Deska dokonce kapelu vrátila do hitparád a L.A. Guns chytili druhý dech. Sice došlo k drobné korekci v sestavě, ze které zmizel kytarista Michael Grant (jehož úloha už byla v době vydání „The Missing Peace“ nejasná) a formaci posílil Ace Von Johnson, jinak člen stylově spřízněných Faster Pussycat. Ovšem důležité je, že základní dvojice Lewis – Guns zůstává stále pohromadě a už v létě loňského roku ohlásila novou desku. Nejprve pod názvem „Wasn`t Yesterday Great“, který byl ale brzy změněn na výmluvnější „The Devil You Know“.
Kdyby L.A. Guns zopakovali vzorec, se kterým přišli na „The Missing Peace“, čili návrat ke klasickému soundu a vlastním kořenům, situace by pro ně byla asi nejjednodušší. Jistě, pár jízlivých hlasů o nulovém posunu a vykrádání sama sebe by jistě zaznělo, ale kapela by měla své jisté. To ovšem u L.A. Guns, zejména v dobách kdy jim většinou jako neomezený vládce velel právě Tracii Gunsaž tak úplně neplatilo. Vzpomeňme si na jeho zuřivou desku „American Hardcore“, se kterou se pokusil (bez Lewise) zachytit ducha doby poloviny devadesátých let, nebo na „Shrinking Violet“, to dílo tak zamlžené kocovinovým oparem, že i dodnes zní neuchopitelně a zvláštně.
Tak daleko „The Devil You Know“ nejde, neexperimentuje s novými výrazovými prostředky, což ostatně s tak charakteristickým Lewisovým hlasem a jeho vcelku konzervativní povahou až tak úplně nejde, ale přece se o úplně klasické album L.A. Guns nejedná. Kapela totiž zní mnohem nabroušeněji než v případě minulé desky a neinspiruje se až tak úplně u klasických děl „Cocked And Loaded“ a „Hollywood Vampires“. Místo toho se ozvou spíše reminiscence na dodnes nedoceněné dílo „Vicious Circle“, kdy L.A. Guns poprvé do své hudby vpustili vlivy tvrdších rockových odnoží.
S tímto přístupem je posluchač konfrontován zejména v úvodu desky, kdy po navztekané „Rage“ (otvírák, který není až tak úplně přesvědčivý) přijdou metalové kousky „Stay Away“ a titulní „The Devil You Know“, kde Traciiho kytara řeže o poznání více než v minulosti a Lewis svůj hlas v určitých místech přepíná skoro až k prasknutí. Mezi obě tyto skladby se vklínila nervní „Loaded Bomb“, která má sice refrén psaný podle klasického vzorce, ovšem vyvážený skoro až psychedelicky znějícími slokami. Svou nejklasičtější tvář L.A. Guns ukáží poprvé vlastně až v „Needle To The Bone“, která ale rezignuje na hitové ambice dávných trháků „Never Enough“ nebo „Rip And Tear“. Zato následující „Going High“ po očku pošilhává (samozřejmě s trochou fantazie) až někam k „American Hardcore“, což je dáno zejména jejím tvrdým riffem a houpavým tempem. Na tradičnější notu pak zabrnká například „Don`t Need A Win“, což je připomínka dávných časů, kdy se L.A. Guns jako mladíci potloukali na barech a klubech na Sunset Stripu a jejich jedinou otázkou bylo, kolik ten večer sbalí holek a vychlastají panáků levné kořalky. Desku pak korunuje baladická „Another Season In Hell“. Zde ovšem zapomeňte na to, že by kapela předložila další variaci na slavnou „The Ballad Of Jayne“, jako tomu bylo v případě „Christine“ z minulé desky. Zde jde o přemýšlivější věc, vygradovanou skoro až extatickým kytarovým sólem, která znovu (ostatně jako celá deska) nemá žádné hitové ambice, ale spíše hraje na nostalgičtější strunu.
„The Devil You Know“ je semknutá nahrávka, která nemá svůj vrchol v žádné skutečně vyložené bombě, ale spíše sází na vnitřní sílu. Je špinavější než byla předchozí deska i než jakýkoliv jiný počin kapely z tohoto tisíciletí. Je trochu nepředvídatelná, což je její deviza, ovšem ani ta nezakryje fakt, že kolekce tentokrát obsahuje trochu slabší materiál. Ovšem o tvůrčí krizi uvnitř souboru se mluvit rozhodně nedá.
|
