S odstupem čtyř let mě mrzí, že jsem minulou desku „Compassion Forlorn“ španělských doom metalistů Helevorn ohodnotil jen sedmi a půl bodem, dnes bych byl přinejmenším o bodík štědřejší. Album postupně vyrostlo, jen to chtělo čas. Něco mi říká, že s jejich novinkou „Aamamata“ to bude podobné. Nová nahrávka nese spoustu příbuzných znaků s tou minulou. Už jen tím, že se opět nahrávala v Psychosomatic Studios s M.A.Riutortem a mixoval ji znovu Jens Bogren (ten chlap má snad klon, protože je na všech současných zásadních metalových počinech). I tak je ale ve zvuku a produkci znát posun. „Aamamata“ zní velkolepěji a moderněji. Je to znát například v sytějším ozvučení kytar či krásně čitelných orchestracích.
Co vlastně znamená titul alba? „Aamamata“ je píseň, kterou Smrt zpívá ve Středozemním moři, které se stalo pustou jámou pro ztracené životy lidí. Stejnojmennou skladbu na desce nenajdete, ale tohoto tématu se některé skladby dotknou. Úvodní „A Sail To Sanity“ je zcela klasickou písní Helevorn. Střední tempo, důraz na doomový zvuk kytar, atmosférické klávesy, které však uprostřed skladby „zvlčí“ až do progové podoby a Josepův zpěv. Ten je jako vždy rozdělen na hluboký, ale skvěle srozumitelný growl a expresivní čistý zpěv. Josep se nepouští do výšek, ale spoléhá na nesmírně zajímavou a originální barvu svého hlasu. Akustický začátek „Goodbye Hope“ je hřejivý a trochu připomene akustické balady od Novembers Doom. Následně píseň získá obvyklou metalovou podobu a snaží se z posluchače vytřískat co nejvíce emocí. Jeden z nejpomalejších kousků na desce a ukázka toho, jak má vypadat žánr ve své čisté podobě.
Prvním vrcholem alba je skladba „Blackened Waves“ jejíž ústřední motiv je nesmírně epický a mohutný. Silný riff a klávesy, jež utváří atmosféru, která se vám prokouše až do kostí. Skladba je podpořena chytlavým refrénem se šikovně vygradovaným závěrem, písni dominuje čistý zpěv, v závěru však nabídne ostrou tečku, podpořenou mohutným growlingem. „Aurora“ je věnována obětem poprav a politického pronásledování během fašistického puče ve Španělsku v roce 1936, a jsou pohřbeny ve stovkách neoznačených masových hrobů. Zvláště je zasvěcena Auroře Picornell, která byla dne 5.ledna 1937 popravena pro svůj boj za svobodu a občanská práva. Skladbu uvedou melodie jako z blízkého východu, nicméně následně se vše vrátí do vod epického death/doom metalu. Asi nejpůsobivější je závěr písně, kdy se napětí uvolní a Josep svým hlasem přináší trochu klidu do jinak bouřlivé atmosféry. Velké kouzlo Helevorn je právě v tom, že jejich písně jsou téměř vždy skvěle vygradované a mají nějaký vývoj.
„Forgotten Fileds“ v sobě nezapřou příbuznost s Draconian. Gothic doom metal jak vyšitý. Tempo trochu zrychlí a Josep se tu pouští i do nezvyklých výšek, ve kterých bych ho opravdu nečekal. To nejzajímavější však přijde až s druhou polovinou desky. Další vrchol desky „Nostrum Mare“ může svým pomalým úvodem, akustickou kytarou a ženskými vokály. trochu připomenout „Els Dies Tranquils“ svým pomalým úvodem, akustickou kytarou a ženskými vokály. Krom španělštiny (zbožňuji, když Helevorn vytáhnou svou mateřštinu!) je ve skladbě využito hned několik jazyků, spjatých se Středozemním mořem. Skladba má úžasnou dynamiku, stále s v ní něco děje, tempa se střídají a dojde i na rychlejší pasáže. Josep svůj hlas posouvá do dosud neslyšených poloh. Svou progresivitou a přístupem píseň připomene Swallow The Sun, jež hrají doom metal podobně neotřelým způsobem.
„Once Upon A War“ se trochu ztrácí mezi ostatními skvělými skladbami. Ale tojen díky tomu, že se jedná o ryze typický death/doom metal. Možná obyčejný, ale skvěle zahraný.
Epičnost, majestátnost a trocha tajemna. To je úvod výpravné „The Path To Puya“. Helevorn sluší trocha orchestrací a člověk si připadá jak na začátku epického filmu. Tento nejdelší kousek alba má více než osm a půl minuty, v nichž hutný death/doom naruší nečekané zjemnění, neboť do hry vstoupí hostující víla Heike Langhans z Draconian. Pravda je, že by skladba mohla klidně být i na desce její domovské kapely. Španělka, klávesy a zasněnost provází závěrečnou „La Sibil-la“. Mateřština kapely zní opět skvěle a druhá polovina do té doby akustické písně, dostane znovu i doom metalové parametry.
„Aamamata“ je další výtečný kousek z dílny Helevorn. Tentokrát ještě s lepším zvukem a větší pestrostí materiálu. Žánr má kapela zmáknutý a tak se pokouší i o lehké vybočení v podobě epičtějších písní a také šikovně využitými akustickými pasážemi. Doom metal v podání Helevorn je skutečnou zábavou, ale je také nasycen také emocemi, které dokáže vzbudit. Deska dokáže oslovit nejen fandy žánru, protože je velmi melodická a hudebně zajímavá. Především „Blackened Waves“, „Nostrum Mare“, „Tha Path To Puya“ a „La Sibil-la“ jsou naprosté perly, které stojí za to slyšet. Výtečná deska!
|
