Už asi definitivně zapomeňte na to, že by se poctiví dělníci amerického hard rocku a hair metalu Keel dali někdy dohromady. Pravda, stále sice fungují, ale spíše jen na papíře, protože od vydání jejich poslední comebackové desky „Streets Of Rock N`Roll“ vykazují hodně sporadickou aktivitu, která je pravděpodobně zapříčiněna nulovou komunikací mezi předákem Ronem Keelem a jeho dvorním kytaristou Marcem Ferrarim. Ron se proto v této desetiletce věnuje především sólové kariéře, když před pěti lety vydal velmi dobré album „Metal Cowboy“. Tenkrát na to šel přece jen trochu jinak, než tomu bylo u jeho domovské kapely. Hardrockový spodek sice zůstal vytvrzen, ale metalové ostří se otupilo na minimum a přidaly se vlivy country a jižanského rocku.
S novou trochu buranskou image chlápka ze středozápadu si začal Ron budovat novou tvorbu, kde mu kromě basisty Genoa Acrea, jenž zažil i finální etapu Keel, byli k ruce tak ostřílení borci jako kytaristé Frank Hannon z Tesly a druhdy velmi důležitý člen Faster Pussycat Brent Muscat. To bylo v době, kdy vyšla „Metal Cowboy“, kterou Ron prezentoval jako svou sólovou práci. Dnes je situace jiná. Zpěvák má novou kapelu, kde už sice nezbylo místo pro Hannona ani Muscata, ovšem pětičlenná formace se prezentuje jako sevřená parta, jako nový životaschopný organismus.
Novinka „Fight Like A Band“ (jak příznačný název, který má dozajista potvrdit fakt, že album není Keelovým sólovým dílem) nenavazuje ani tak na staré desky, pod které se Ron podepsal v osmdesátých letech, ale především na „Metal Cowboy“. Opět má posluchač co dočinění s hudbou, jenž staví na hardrockových základech, ale výraz, který nakonec umělec používá, jen mnohem pestřejší. Opět jsou zde všudypřítomné vlivy country i jižanského rocku, opět jsou stopy heavy metalu už jen tušené, než že by samotnou hudbou prostupovaly. Keel si tentokrát pohrál s produkcí, u které byl přítomný i basista Megadeth Dave Ellefson a chytře na začátek alba umístil ty tvrdší, hardrockovější a tím pádem možná i lepší skladby.
Akustickou kytarou a klavírem odstartovaná „Road Ready“ se nakonec rozjede do slušné jízdy, které nechybí až nečekaně silný refrén a feeling, který klade rovnítko mezi výše zmíněné styly. Jsou sice místa, jako v „Hearts Gone Wild“ či „Good Songs Bad Times“, kde se ke slovu dostane větší porce country, ale duch klasického rocku má přece jen navrch. Ten dělá ze skladeb jako je titulní „Fight Like A Band“ (se slyšitelnými vlivy AOR), výmluvná „Rock N`Roll Guitar“ nebo hammondkami prodchnutá „Old School“ skutečně silné věci. Navíc, když pak dojde na baladu „Tears Of Fire“, ukazuje Ron, že stále má ve svém hlasu ty emoce, které jsou pro podobný druh skladeb potřebné. Pak lze přehlédnout i slabší kousky jak „Long Way Down“ a „Fire In The Rain“, které nemají patřičnou šťávu a tah na bránu. Do této kategorie nakonec lze zařadit i covervezi vlastní skladby „The Right To Rock“ (titulní věc ze stejnojmenného alba Keel z roku 1985), která do konceptu desky úplně nezapadá a celkovou strukturu alba spíše narušuje.
Keel ukazuje, že cesta, kterou před pár lety nastoupil s „Metal Cowboy“ je správná a že už nepotřebuje berličky své mateřské kapely. Jeho hlas má stále sílu, která je pro daný druh hudby naprosto žádaná a dokáže vyvolat stejné pnutí jako v dobách největší slávy. Ron je očividně při chuti a své současné tvorbě věří. Z desky je ta upřímnost slyšet...
|
