Příprava desky „Kairos“ evidentně zastihla hlavního skladatele Andrease Kissera v poryvech nostalgie. Nastala doba vzpomínání, u které můžeme diskutovat, do jaké míry byla vyvolaná přirozeným nutkáním, a jak moc se na dané situaci podepsali věčně skuhrající fandové, kteří chtěli zpět „bývalou“ Sepulturu. Koncept v pořadí dvanácté studiovky Brazilců je nicméně postaven na historii kapely a jakémsi pocitovém shrnutí všeho, čím si v průběhu šestadvacetileté existence prošla. Taková slova můžou staromilsky založené posluchače nabudit k doufání, že by zase po čase mohlo dojít na nějaký ten klasický thrash, což průběh desky v podstatě potvrdí.
Na kotouči „Kairos“ (který do produkční režie přebral známý Roy-Z) nejednou proběhne styk s původním žánrem, několik okamžiků dokonce znamená přímou citaci ze stěžejních desek kapely. Žádné výraznější experimenty se nekonají, dokonce dochází i na drobné vyklizení groovemetalových pozic. Danou skutečnost by někdo mohl brát jako ústupek fanouškům (eventuálně labelu Nuclear Blast, ke kterému Brazilci v roce 2010 přešli), podobné myšlenky jsou ale podle mě nemístné, i z toho důvodu, že na následujících deskách už zase probíhaly odlišnější autorské hrátky (viz zejména stále aktuální zápis „Machine Messiah“).
Nástin budoucího dění proběhne již v úvodní položce „Spectrum“, hlavní nálož ale na posluchače teprve čeká. Pozvolnou gradaci nahrávky zajistí zlověstně nájezdová titulka, stejně jako příspěvek „Relentless“, kde se dokonce dočkáme deathového zvuku ala Obituary. Obecná změna se rovněž dotkla projevu Derricka Greena, který se částečně podřizuje a nechává hlavní prostor řezavé instrumentaci. „Just One Fix“ je nečekaným coverem, konkrétně od legendárních Ministry, což můžeme brát jako nostalgické ohlédnutí za společným koncertováním obou kapel. Samotná předělávka není špatná, na originál nicméně nestačí (nikdo ostatně nedokáže onu odlidštěnou robotickou syrovost předvést lépe, nežli spolek Ala Jourgensena).
Poté se dočkáme temně-atmosférického a nápaditě vedeného „Dialogu“, kus „Mask“ už znamená přímý odkaz na alba „Arise“/„Chaos A.D.“, a to jak v rovině extrémně nakažlivého frázování, tak kytarové hry, která se postupným zrychlováním vyveze až k deathovým blast beatům. Riffové připomenutí disku „Arise“ je možné odchytit také v navazující dvojici songů „Seethe“ s výborným sólem a „Born Strong“, ve kterém se Green vyřvává z podoby a dopomáhá písni k působivé náladové tenzi. V „Embrace The Storm“ se nicméně začnou projevovat jisté repetiční signály, až člověka napadá kacířská myšlenka, že dřív Sepultura nevěděla, jak přestat s groovem, a tentokrát zase neumí vyjet z thrashingu. Podobné úvahy ale razantně utne kopanec „No One Will Stand“ s mohutnou dávkou rytmického adrenalinu, jedovatým Derrickovým hlasem a až blackově odstíněnými kytarami.
Závěrečná položka „Structure Violence (Azzes)“ znamená návrat k experimentálnějším kouskům let minulých, přičemž jde o celkem působivý atmosférický mix (inspirační vzorec opět evokující Ministry na věci až tolik nemění). Výsledkem je album, které po delší době bere ohled na old-schoolové fanoušky, což je fakt veskrze sympatický, jakkoli není třeba dvakrát zdůrazňovat, že skutečný duch původní Sepultury je nenávratně a navždy pryč.
|
