Se superskupinami je to vždycky ošidné. Většinou se totiž jedná o poslepované projekty, které mají za úkol spíše zaujmout jmény zúčastněných než kvalitou hudby samotné. Co si budeme povídat, tahouni těch největších kapel, jejich zásadní skladatelé, se jich povětšinou neúčastní a ke slovu se spíše dostávají dělníci, kteří se tak trochu vezou na vlně zájmu o danou kapelu či legendu. Čest výjimkám jako jsou například Chickenfoot, The Winery Dogs nebo Black Country Communion, ovšem těch je na scéně málo. Většinou jde o projekty, které vylétnou silou slavných jmen, ovšem když dojde na společnou desku, většinou se jedná o propadák.
Proč by to v případě A New Revenge mělo být jinak? V jejich čele stojí zpěvák Tim „Ripper“ Owens, který sice svět o svých kvalitách přesvědčil už v devadesátých letech, kdy nahradil Roba Halforda v Judas Priest, ale jeho další angažmá (včetně toho u Iced Earth a Yngwieho Malmsteena) můžeme označit spíše jako nešťastná. A fakt, že se účastní všemožných projektů, navíc různé úrovně, rozhodně kvalitu toho nejnovějšího nezaručuje. Druhým do party je kytarista Keri Kelli, jenž vylétl z dolních pater hairmetalové scény z náruče kapel Big Bang Babies a Pretty Boy Floyd do doprovodných souborů takových hvězd jako Alice Cooper, Slash a Vince Neil. Jenže i on hrál za ta léta s kde kým a ne vždy se jednalo o vyloženě vydařené projekty.
I rytmická sekce vypadá velmi silně. Rudy Sarzo začínal u Quiet Riot, ale postupem času své působení rozšířil i o angažmá u Ozzyho Osbournea, Whitesnake či Dia, což je už velmi slušný životopis. Ten nemá špatný ani bubeník James Kottak, který na sebe upozornil u Kingdom Come, od kterých přešel k Warrant a nakonec na dlouhá léta, až do chvíle než ho z jeho místa vystrnadil chlast, zakotvil u Scorpions. Na papíře tato sestava vypadá nebývale silně, ač trochu nesourodě. Důležitá je hudba. K té je nutné přistupovat bez předsudků.
V případě A New Revenge se to totiž vyplatí. I když někteří posluchači, připraveni na další Ripperův syrový metalový kus, budou zklamáni. Zapomeňte na to, co tento zpěvák většinou tvořil a soustřeďte se spíše na zbylé hráče. Hudba A New Revenge totiž nemá nic společného se světem heavy či amerického power metalu, ale jede povětšinou v hairmetalových kolejích, kde platí pravidla, která byla napsána na horkých nocí v klubech na Sunset Stripu. A světe div se, on Ripperův hlas k podobnému druhu hudby sedí takřka dokonale. Ano, dojde i na jeho typický ječák, kterým kdysi ohromil Judas Priest, když na konci skladby „Here`s To Us“ vylétne jeho hlas do stratosféry, ale většinou se pohybuje ve středních polohách, kde byste někdejšího Halfordova nástupce moc nehledali.
„Enemies & Lovers“ je ale rozjetou rock n`rollovou deskou, která hned od úvodního nástupu „The Distance Between“ ukáže, kam se bude dále rozvíjet. Především totiž sází na dobře napsané a zapamatovatelné refrény, kdy například ten v „The Way“, jenž je načichlý dokonce AOR (ovšem místy maličko pošilhává po modernějších směrech) nebo hned v následující „Never Let You Go“ či v titulní „Enemies & Lovers“ mají skutečně stadionový potenciál. V kontrastu pak stojí skladby jako „Glorious“, která má v sobě ducha klasického neopunku devadesátých let a rozmáchlá balada „Only The Pretty Ones“, z konceptu desky vybočující svou dramatičností, jež (kupodivu) jako jediná má nejblíž k heavymetalovým skladbám podobného typu a kde Ripperův hlas jako kdyby chtěl šplhat do pověstných výšek, ovšem koncept tohoto alba jej strhne zpět k civilnímu projevu.
Svým vyzněním je tato deska trochu překvapením. Tábor Ripperových fanoušků asi rozdvojí na dvě poloviny, ovšem je nutné si přiznat, že slyšet svého oblíbence v této losangelesky frackovité poloze rozhodně není od věci. Další variace na silácké pózy a otřepaná metalová gesta by byla rozhodně zbytečná. A tím je tato deska ještě více sympatická...
|
