I kdyby Devin Townsend už nikdy nic nevydal, zanechá po sobě nesmazatelnou stopu a hromadu skvělých desek. Celkem dvacet čtyři (včetně desek SYL a ambientních nahrávek) řadových alb! Další nespočet hostovaček, začátek kariéry se Stevem Vaiem a mnoho desek, na kterých pracoval jako producent (Soilwork, Darkest Hour,GWAR, Stuck Mojo, Bleeding Through atd.). To vše za šestadvacet let. Tenhle pán z Kanady se prostě nezastavuje. A když, tak jen na chvilku. Jako tomu bylo poslední dva roky. Devin Townsend Project slavil ohromné úspěchy, avšak po turné k desce „Transcendence“ se Devin rozhodl pro další změnu ve svém životě a projekt rozpustil. Mezi muzikanty nebyla žádná špatná krev, jen se Townsend potřeboval více ponořit sám do sebe a hlavně se sám sebe přestat bát. Objevit empatii k vlastní identitě. A tak vznikla nahrávka s názvem „Empath“.
Pod bílým přebalem je nádherný barevný cover a booklet jak z jiného světa. A přesně taková je i hudební náplň nahrávky. Barevná a jak z jiné planety. Čekal by ostatně od strýčka Devina něco „obyčejného“? Předně je důležité říct, že „Empath“ je každým aspektem zcela jasně identifikovatelné dílo. Townsenda prostě poznáte. Všechny jeho styly, hudební nálady a výstřednosti, které za ta léta vyzkoušel, tu jsou. Zvuky, harmonie, sbory. Dalo by se říct, že „Empath“ i částečně navazuje na „Transcendence“. Především jistou duchovností, ovšem ne v náboženském slova smyslu. Jenže nebyl by to Devin, aby přece jen něčím nepřekvapil a svou hudbu někam neposunul.
Po klidném intru „Castaway“ přichází opravdová šílenost (v dobrém slova smyslu). „Genesis“ je jako album v albu. Tenhle šestiminutový kousek v sobě ukrývá snad všechny žánry. Popík, malinko disca, rock, prog, vážná hudba, death metal, muzikál a trochu country. Nejděsivější na tom je, že to funguje. Píseň má i refrén, respektive hudba se dostane do stádia, které vyvrcholí jednoduchým sloganem – tedy „Genesis“. V tomhle smyslu skladba lehce navazuje na „Grace“ (deska „Epicloud“) či „Higher“ („Transcendence“). Skvěle dopadl i videoklip, kde Devin předvádí reakci na svou vlastní skladbu a za ním běží koláž obrázků, které jsou stejně bláznivé jako hudba samotná.
Chaos střídá pohoda. „Spirits Will Collide“ je pro rádia přijatelný rockový song. Velkou část melodie a harmonie tvoří ženský sbor a teprve v refrénu se přidává Devin. Nemůže být řeč o nějakém zaprodání, protože pár „popových“ písní už Townsend udělal a hlavně i tento je vkusný, hitový a pořád má jistý punc „divnosti“, který je muzikantovi vlastní. „Evermore“ je další singl, který mi zpočátku a samostatně nesedl, ale na desce působí skvěle, ústřední riff je velice zajímavý. Skladba zase skáče v náladách a stylech. Sbory, téměř filmové orchestrace, variabilní bicí a hravé klávesy. Píseň jako by chtěla neustále něco měnit. Harmonie písně občas připomene náladu desky „Synchestra“, ale refrén jde zcela svou cestou. Je velice chytlavý, přitom jednoduchý. Nechybí trocha ambientu, vesmírné zvuky, zvířátka, mnoho vrstev vokálů a také nečekaný metalový útok.
„Sprite“ je limonáda, ale taky lekce z progresivního rocku. Zde Devin předvádí zas něco nového, neotřelého. Píseň je velice nestálá, působí jako nekonečná cesta skrze muzikantovu hlavu. Pořád se něco děje, ale přitom je vlastně velice klidná. V druhé polovině se objeví nesmírně originální a úžasná instrumentální pasáž, kdy dostanou prostor klávesy a zpěv racků, zvuky přírody provází posluchače celou nahrávkou.
Máte rádi Strapping Young Lad? Brutální kousek "Hear Me" je mixem šíleného death metalu ve stylu výše zmíněné kapely, symfo-metalových prvků a ukázkou umění mistra bicmena Samuse Paulicelliho (naprosto neuvěřitelná práce). Ve skladbě hostuje Anneke Van Giersbergen a pak také Chad Kroeger z Nickelback. Že tenhle pán nejde dohromady s death metalem? On pouze s Devinem zpívá refrén, ale jeho přítomnost je milým zpestřením a klidně mohl dostat větší prostor. „Hear Me“ je promakané, tvrdé, nápadité je Devinovou nejtvrdší písní od desky „Deconstruction“. Devin zde křepčí jak za mlada, o brutálnější „kanálové“ vokály se postaral Elliot Desgagnés z Beneath The Massacre. Jeho hlas je však ke slyšení na různých místech nahrávky.
Po vydatném metalu je čas na klasiku. Ano, „Why?“ je vážná hudba. A zároveň jeden z nejkrásnějších hudebních kousků alba. Devinův hlas, podpořený vkusnými sbory a parádně využitým orchestrem je něco nádherného, vkusné sbory a parádně využitý orchestr. Dost překvapí moment, když do této krásy zazní growl, je to jen vteřinka, ale skvěle charakterizuje Devinův poťouchlý smysl pro humor. Jedenáctiminutová „Borderlines“ je progresivní směsí všeho možného. Jedná o klidnou skladbu, která se zhruba uprostřed dostane někam do polohy Casualties Of Cool či období desky „Ghost“. V závěru nechybí trocha ambientu.
Další porce vážné hudby přijde s krátkou „Requiem“. Tohle si umím představit jako filmovou hudbu nějakého tajemného bijáku.
Následuje metamegabrutalgiga velké dílo „Singularity“. Je rozděleno do šesti písní, nicméně dohromady má přes čtyřiadvacet minut. Najdete zde prostě všechno. Žánry, styly, nálady, odkazy na Devinovu celou tvorbu a mnohem víc. Je to velká progresivní cesta, která dokazuje výjimečnost Devina Townsenda jako skladatele, jenž ani po tolika letech neztratil invenci.
„Empath“ je obrovská deska. Nezmínil jsem hostování Stevea Vaie v „Singularity“, Ché Dorval v „Genesis“ ani mnoho dalších muzikantů. V bonusovém disku („Tests Of Manhood“ – rozhodně doporučuji obstarat) zazní i zpěv Devinova syna Reynea. Pokud jste měli pocit, že se Devin opakuje, pak „Empath“ je naprosto originálním dílem. Ano, je složena s věcí, které Devin dělal už dříve, a jsou mu vlastní, ale zároveň přidává hodně nového. Progresivita v celé své kráse.
Through the heavens
Through the field
Shine forever
Shine on me
A golden future is strong and free!
I´ll shine for you if you shine for me
|
