Když budeme pátrat po historii party těchto čtyř feministek z Los Angeles, musíme se nutně vrátit až na začátek tohoto tisíciletí. Tehdy se totiž nad L7 zavřela voda a vypadalo to, že už definitivně. Přitom celá devadesátá léta dělala tahle kapela na scéně docela slušný rozruch. Byla totiž naprosto odlišná od ostatních holčicích kapel, které koncem osmdesátých let vzešly z L.A.. Ať už to byly Vixen, Phantom Blue nebo Femme Fatale, kde jejich členky působily jako načančané panenky z módních butiků. L7 byli jiné, protože se nevezly na vlně hair metalu a nevypadaly jako ženský ekvivalent Poison nebo Mötley Crüe, ale na jejich kytarách drnčely podlaněné struny, projev zpěvačky Donity Sparks byl nepřikrášlený a místo lodiček nosily řádně okopané těžké boty.
Největší slávu si tahle kapela zažila v době rozmachu grunge, který jí řádně kápl do noty a desky „Smell The Magic“, „Bricks Are Heavy“ a „Hungry For Stink“ skvěle doplňovaly seattleské hegemony, ať už to byla Nirvana, Alice In Chains, Soundgarden nebo Pearl Jam. Navíc turné po boku Faith No More (to zavítalo tenkrát i do Prahy) jim udělalo reputaci dobré koncertní kapely a zdálo se, že L7 budou skutečně etablovaným pojmem. Jenže nestalo se. V roce 1996 je opustila basistka Jennifer Finch a s kapelou to začalo jít pěkně z kopce. Album „The Beauty Process: Triple Platinum“ opustilo prvotní, vcelku neotřelý grunge a zoufale propadlo, když se snažilo přeorientovat na punk rock. U toho sice ležely kořeny kapely, neboť přesně tak zněl jejich bezejmenný debut, ovšem fanoušci chtěli slyšet přece jen něco jiného. Neúspěšná byla i poslední deska „Slap-Happy“, která se po kvalitativní stránce nemohla rovnat svému předchůdci, natož zmíněné trojici nejlepších desek.
Ticho pak bylo celých patnáct let. Teprve v roce 2015 se začaly objevovat první (trochu nesmělé) koncerty, na nichž se kapela vrátila ve své nejslavnější sestavě, tedy i s basistkou Jennifer Finch. Společná chemie mezi členkami začala zase působit, ale k tomu, aby kapela natočila nový materiál tehdy čas ještě nedozrál. Píše se rok 2019 a všechno je jinak. Už začátkem roku vylétla informace o tom, že L7 dodělávají desku. Co od ní ale čekat? Doba grunge dávno minula a vkus rockového posluchačstva se přesunul trochu jinam. I když je dnes v módě všeobecný revival, tak na vlnu grunge se v něm trochu zapomíná a ani dávní a především přeživší velikáni dnes už nemají takovou sílu jako tehdy na začátku devadesátých let. Navíc svůj výraz posunuli trochu jiným směrem, že klasický grunge jde v něm sice najít, ovšem už modulovaný a přístupný jiným vlivům.
Na to ale L7 na „Scatter The Rats“ nehrají. U nich jako kdyby se zastavil čas. Těžiště nové desky totiž znovu leží u prapůvodního grunge, který vstřebal vlivy klasického punk rocku s garážovým zvukem. Nástup „Burn Baby“ je takřka nirvanovský, sází se na stejné kytarové firgury, jakým holdoval Kurt Cobain. Vlastně celá první polovina alba jede ve vyjetých grungeových kolejích. Zde nejvíce zaujme hysterický projev Donity Sparks ve „Fighting The Crave“ a především vrchol desky „Quija Board Lies“, která má zdrcující riff a velmi zajímavou vokální linku, jenž exploduje v plíživém refrénu.
Počínaje „Garbage Truck“ se ale výraz „Scatter The Rats“ začne trochu měnit a L7 pošilhávají po punk rocku. Najednou zní, jako kdyby se do čela Ramones postavila jejich dávná kamarádka Joan Jett a grungeový kocovinový opar první poloviny desky se náhle rozplyne. Podobně je na tom i „Uppin‘ The Ice“, která začne podobně minimalistickými bicími jako skladba „Scentless Apprentice“ z nirvanovského alba „In Utero“, ovšem i nadále se pokračuje spíše ve skočném punkrockovém duchu modelu CBGB. Oba světy pak umně spojí závěrečná titulní „Scatter The Rats“, které dominuje zboosterovaná podladěná kytara, jenž skladbu dovede k nebývale melodickému refrénu, který zpět do grungeového bahna strhne až zmučené kytarové sólo.
„Scatter The Rats“ tak představuje jakýsi průsečík všech dosud vydaných desek L7. Dostane se vám vrchovaté porce grunge, ale i punk rocku a alternativy. Zdá se, že dámy (dnes už o holkách nemůžeme samozřejmě mluvit ani náhodou) to tentokrát vzaly za ten dobrý konec. Fanoušky tato deska nezklame, přestože úrovně „Smell The Magic“ nebo „Bricks Are Heavy“ se ani tentokrát dosáhnout nepodařilo. Možná i proto, že duch doby, kdy L7 byly skutečně cool kapelou je dnes dávno pryč. Ale se stárnutím tahle čtveřice přece jen bojovat umí.
|
