Už je to dávno, co byli The Wildhearts považováni za naději ostrovního rocku. Tenkrát v první polovině devadesátých let byli za skutečné hvězdy, protože (kromě epizodního účinkování frontmana Gingera u The Quireboys) nebyli zatíženi osmdesátými lety a nedívalo se na ně jako na dinosaury. Sice hráli rock n‘roll, který byl poučen americkou ulicí a výstředností Hanoi Rocks, ale dali mu špetku alternativního nádechu, čímž si vysloužili pozornost i fanoušků tehdy moderních stylů. Jejich dvojka „P.H.U.Q“ byla pecka, poháněná hity „I Wanna Go Where The People Go“ a „Just In Lust“, a The Wildhearts měli našlápnuto stát se velkou světovou senzací. Jenže k tomu nakonec nedošlo.
Album „Endless, Nameless“ rezignovalo na rvavý rock n‘roll, směřovalo až někam k industriálu, otočilo je do protisměru a od té doby kapela víceméně tápala. Fanoušci se od nich odvrátili, a i když počin „The Wildhearts Must Be Destroyed“ opět nabídl někdejší tvář kapely, forma z roku 1994 byla pryč. Ne že by další desky byly nějaký průser, ale The Wildhearts se prostě přestalo dařit. V roce 2010 bylo po všem a Ginger doplnil doprovodnou kapelu Michaela Monroea, který právě rozpustil své Hanoi Rocks. I když následující roky přinesly comeback kapely, podpořený řadou koncertů, pořád se tak nějak soudilo, že diskografie kapely se uzavřela slušným počinem „¡Chutzpah!“. Rok 2019 přinesl konečně změnu.
The Wildhearts jsou znovu na startovní čáře a to v sestavě, která nahrála skvělý počin „P.H.U.Q“, kde Gingera doplňuje kytarista CJ, basista Danny McCormack a bubeník Ritch Battersby. Předpoklady pro to, aby album „Rennaisance Men“ bylo dobrým počnem, tedy byly splněny. Na rovinu si řekněme, že „P.H.U.Q.“ ani debut „Earth Vs. The Wildhearts“ se ani tentokrát překonat nepodařilo. Tehdy se The Wildhearts naprosto definovali a ze stínu těchto dvou desek už nikdy nevykročí. Přesto je „Rennaisance Men“ albem vydařeným. Sice hned otvírák „Dislocated“ až tak úplně nepřesvědčí o tom, že by kapela měla být ve výborné formě, jak Ginger tvrdil, „Let‘Em Go“ je už o něčem jiném. Hned vás napadne spojitost se skvělou dávnou „TV Tan“, skladba stojí zejména na ultramelodickém refrénu, který se sice trochu dotýká neopunku, ale nepodstrádá potřebnou dávku špíny a drzosti.
Právě v těchto polohách jsou The Wildhearts nejsilnější a kapela to moc dobře ví. Proto novinka stojí na „Let‘Em Go“ a na dalších věcech podobného ražení, jako „Diagnosis“, „My Kinda Lover“ a „Emergency (Fentanyl Babylon)“, což jsou s titulní „The Rennaisance Men“ (i přes její trochu experimentálnější a psychedeličtější duch) jednoznačné vrcholy desky. Tyto skladby stojí v kontrastu s trochu nervnějšími kousky, které se dotýkají až alternativního hájemství. Proto v závěru desky umístěná dvojice skladeb „My Side Of The Bed“ a „Pilo Erection“ nefunguje asi tak, jak by si kapela i fanoušci přáli. Nejde vyloženě o nepovedené věci, ale když je porovnáte s těmi dravějšími punk/rock n‘rollovými vypalovačkami, je jasné, že obstát až tak úplně nemohou.
Ale svůj comeback si The Wildhearts prodělali se ctí. Novinka bude rozhodně stát na čestném místě jejich diskografie, protože kapela na ní dokázala, že na to pořád ještě má a že její současná tvář je asi to nejlepší, čeho je aktuálně schopná. Vydobýt si zpět pozice z první poloviny devadesátých let se jí asi už nepovede, ale v domovské Velké Británii se jim rozhodně dostane nejedné pocty.
|
