Holohlavý kanadský čert Danko Jones dnes asi už ničím nemůže překvapit. To, co chtěl kdy říct, tak se mu povedlo hned na prvních albech, která byla velká rock n`rollová jízda, vstřebávající vlivy Motörhead, raných Guns N`Roses, AC/DC a Ramones, čímž si tento umělec i jeho kapela vysloužili skoro až kultovní status. Ten si sice udržují dodnes, i když i ti nejskalnější fanoušci si musejí přiznat, že s každým dalším rokem jde kvalita nové hudby Danko Jones trochu dolů. Dobře bylo ještě v roce 2015, kdy se objevilo album „Fire Music“, které dokázalo sestupný trend zvrátit, ovšem jen na chvilku, protože předloňská kolekce „Wild Cat“ se ukázala být nejslabší z celé diskografie těchto svérázných Kanaďanů.
Jako kdyby jim torhcu docházelo palivo a nápady na minulé desce obsažené se už nemohly rovnat těm dřívějším,. Tytam byly časy děl „Sleep Is The Enemy“ nebo „Never Too Loud“, kdy sice z kapely táhla laciná kořalka na sto honů, ovšem jejich skladby měly obrovskou energii a drajv. Ten jako kdyby se v poslední době vytrácel. Jako kdyby motörheadovský buldočí stisk povoloval a do nových věcí se začala vkrádat rutina. To byl problém minulého alba „Wild Cat“ a je to problém i novinky „A Rock Supreme“. Danko Jones a nějaké boogie? Jděte se vycpat…
Otvírák „I`m In A Band“ sice má dravý riff, ale přece jen někdejší jiskřivost už je trochu pryč. Skladbu sice nakopne druhá sloka, kterou rozsvítí macho sbory (tak trochu po vzoru Anthrax z období „Among The Living“), ovšem energie se i tak trochu ztrácí, zejména ve střední části, kde prostě hra na AC/DC nefunguje. „I Love Love“, v níž v začátku Jones zní takřka identicky jako Bon Scott, se snaží řetěz nahodit rychlejším tempem, ovšem i tak se skladba přece jen trochu rozmělňuje, efrén nemá takovou sílu, jak by bylo třeba.
Podobným hendikepem trpí i „We`re Crazy“, což je sice dobrá rock n`rollová skladba s výbornou melodií, ovšem když čekáte na okamžik, kdy by skladba měla explodovat, nestane se skoro nic. Oproti tomu „Lipstick City“ a „Fists Up High“ jsou trochu odfláknuté kousky, jejich potenciál spíše jen tušený, než aby bylo ke slyšení něco skutečně zajímavého. V tu chvíli si říkáte, jak je možné, že tahle kapela kdysi jela naprosto bezprecedentní rock n‘rollovou jízdu. Vzpomínky na ni nabídne „You Got Today“, kterou otevře kytarová figura, za kterou by se nestyděl ani Angus Young a párty tempo ve stylu Van Halen z období s Davidem Lee Rothem dělá z této skladby nejlepší položku celé desky. Jenže s podobně tryskající energií zde stojí „You Got Today“ (ještě s "Burn In Hell") tak trochu osamoceně. Za dobré kousky sice můžeme ještě považovat dvě nejmelodičtější věci „Dance Dance Dance“ a „That Girl“ (zde si všimněte frázování ve sloce, kde Jones připomene Phila Lynotta z Thin Lizzy), které však stojí v protikladu k několika skutečně tuctovým kouskům.
O průser se v případě „A Rock Supreme“ nejedná, ale o něco, co by bylo na vyskakování, také rozhodně ne. Pro Danka Jonese se bude jednat o album, které z jeho diskografie vyčnívat určitě nebude, ale nebude mu ani dělat ostudu. Rozhodně se ale tato kanadská trojice v součanosti nenachází ve svém nejlepším tvůrčím rozpoložení.
|
