Čekání je u konce. O téhle desce se mluvilo už od roku 2017 a její vydání se stále posouvalo, až se začalo spekulovat o formě Davida Coverdalea, který předváděl v posledních letech na pódiích spíše střídavé výkony. Kapelu neminuly ani úvahy o problémech v sestavě, což by (vzhledem k její minulosti, kdy se v ní muzikanti střídali jak na běžícím pásu) nebylo vůbec nic neuvěřitelného. Navíc Coverdale už rozhodně není mladík a doba, kdy jako dvaadvacetiletý vyjukaný prodavač z butyku nastoupil rovnou do rozjetých Deep Purple, patří už dávno do učebnic hudební historie. Jenže právě tento skrz na skrz charismatický zpěvák s bujnou blonďatou hřívou si zákládá na své pozici žijící legendy, kterou je třeba čas od času podpořit novou prací.
A ta je konečně tady. Zástupy fanoušků i rockových fajšmekrů se proto znovu staví do pozoru, přestože v posledních letech Whitesnake už žili spíše jen ze své podstaty. Poslední řadová deska „Forevermore“ z roku 2011 nebyla sice špatná, ovšem fanoušek mohl spíše vzpomínat na zlaté časy, kdy s bezejmennou deskou z roku 1987 kapela bourala všemožné hitparády a čtveřice stěžejních hitů („Here I Go Again“, „Still Of The Night“, „Is This Love“ a „Crying In The Rain“) jim zajistila nesmrtelnost. Tenkrát ale sestava Whitesnake byla naprosto odlišná a kromě osoby Davida Coverdalea neměla s dnešní kapelou vůbec nic společného. Jenže mezi Coverdaleovo jméno a název kapely se vždy kladlo rovnítko a jeho typický rukopis byl pod záštitou Whitesnake přítomen už od dob debutu „Trouble“.
O tom, jak bude novinka „Flesh & Blood“ znít, bylo jasno už v době, kdy se o ní pouze uvažovalo. Whitesnake jsou dnes instituce, která si nedovolí (a vlastně ani nemůže dovolit) ustoupit ze svých pozic a doba, kdy si kolem poloviny osmdesátých let troufli změnit svůj zvuk ze zemitnéího britského blues/hard rocku na jiskřivý americký pop metal, je dávno pryč. Whitesnake dnes nejsou tvrdou bluesrockovou partou, ovšem ani jasně třpytivou stadionovou kapelou. Přestože s „Forevermore“ se přikláněli spíše k první variantě (v trochu unavenějším vyznění), s „Flesh & Blood“ se nacházejí někde mezi, ovšem s tím, že si více odskočí ke své stadionové tváři.
Pokud nebudeme počítat trochu zbytečnou kolekci „The Purple Album“, kde Whitesnake přehráli zásadní skladby z dob Coverdaleova působení u Deep Purple, trvala tvorba „Flesh & Blood“ osm let. Zkoušely se různé nápady, pilovalo se, přetáčelo, dokonce se začínalo mluvit i o pověstném Coverdaleově perfekcionismu, ale vše se vyplatilo. „Flesh & Blood“ je nejlepší album Whitesnake od památné desky „Slip Of The Tongue“, Přestože tento post dosud patřil comebackové nahrávce „Good To Be Bad“, s příchodem „Flesh & Blood“ je všechno jinak. Coverdale a jeho patra se totiž vrací až v neuvěřitelné formě. Navíc sám mistr David C. jako kdyby požil omlazující lektvar a na různých místech desky se blíží ke svým slavným výkonům. Jistě, jeho hlas je unavenější a níže položený, což posluchače zaskočí zejména na začátku alba ve skladbách „Good To See You Again“ a „Gonna Be Alright“. Ovšem obě dvě už demonstrují, že tentokrát se budou asi dít velké věci.
Ty přicházejí už s pilotním singlem „Shut Up & Kiss Me“, kde hned na úvod zaujme kytarová souhra Reba Beache a Joela Hoekstry, do které Coverdale sází své frackovité frázování, jako kdyby mu bylo znovu necelých třicet a ne skoro sedmdesát, Skladba má navíc velmi silný refrén, od kterého se původně očekávalo, že bude tím stežejním na desce. Ovšem ti fanoušci, kteří si libovali už při poslechu tohoto (dříve vypuštěného) kousku, si mohou tentokrát být jisti, že se jim dostane ještě větších perel. Whitesnake model 2019 jsou totiž nebývale při chuti a proto album s každou další skladbou dostává stále větší obrátky.
Hromový zeppelinovský riff uvede „Hey You (You Make Me Rock)“, která stejně jako kdysi megaslavná „Still Of The Night“ osciluje někde mezi titánským hardrockem a jeho přívětivější, popovější tváří, aby se pak kapela s následující „Always & Forever“ vrátila spíše k hravějšímu znění, které směruje až někam k albu „Slide It In“. Už v tu chvíli jasně víte, že se Coverdaleovi a jeho partě v případě novinky povedl skutečný majstrštyk. „When I Think Of You (Color Me Blue)“ jede spíše v mainstremových kolejích, sice se nedočkáte další „Is This Love“ , ale i tak se jedná o další jasný hit desky. Ovšem směřujeme k vrcholu…
Tvrdá a rychlá „Trouble Is Your Middle Name“ slouží spíše jako exhibice pro dvojici kytaristů, kde větší prostor (podle zásluh o kapelu) dostává Reb Beach (jinak člen Winger) a titulní „Flesh & Blood“ se pohybuje spíše ve vodách houpavého boogie, které je řádně poučeno klasickým hardrockových základem a kam kapela přesvědčivě zaranžovala kytarové prvky, směřující až někam k jižanskému rocku. Album se ale blíží až k extatickému vyvrcholení, které obstará skvostná stadionovka „Well I Never“ s jasně zapamatovatelným refrénem a následující bluesrocková nádhera „Heart Of Stone“, což je pro tuto desku bezesporu Coverdaleův pěvecký vrchol. Tytam jsou řeči o stárnutí pěvcova hlasu. Tady je jasný důkaz, že Coverdale opět vystupuje ze svého vlastního stínu.
Ani v závěru desky kapela nepolevuje. I když „Get Up“ je jednou z těch mála slabších položek (pokud se na „Flesh & Blood“ vůbec takové nacházejí), tak křehká, akustická a na poměry současných Whitesnake až nezvykle civilní „After All“ opět nabízí Coverdaleovi prostor pro demonstraci jeho neopakovatelného melodického cítění. Finální „Sands OF Time“ se pak na ploše šesti minut rozpíná až někam k epickému vyznění, které se dotýká až orientálních motivů, jako kdyby Whitesnake chtěli předložit odpověď na prastarou zeppelinovskou „Kashmir.“ „Sands Of Time“ v sobě sice nemá tolik patosu a heroinové Pageovy orchestrace jsou zde zcivilizovány, ale duch je v této skladbě podobný.
„Flesh & Blood“ je deska pro Whitesnake bytostně důležitá. Může být poslední, čas se opravdu zastavit nedá. Ovšem pokud by tomu tak mělo být, Coverdale a jeho parta by rozloučení pojali ve skutečně grandiózním stylu. Whitesnake totiž na tomto albu předkládají nezvratný důkaz o tom, že za jednu z největších kapel hardrockové historie mohou být považováni po právu.
|
