Legendy nikdy neumírají, zpívala kdysi Wendy O Williams. Ač ona sama je už přes dvacet let na pravdě boží, její píseň v těchto dnech může dostávat symbolický význam. Jaká to byla euforie, když loni přišli Judas Priest s albem „Firepower“, které věrně vyvolávalo ducha slavného „Painkillera“ a kapela se s ním po několika rozpačitých letech vrátila v plné síle. Fanoušci to ocenili, „Firepower“ sbíralo ocenění po celém světě a opět se mluvilo o tom, že staří pardálové jsou prostě těmi pravými mistry svého řemesla. Uplynul rok, Judas Priest stále žijí ze svého nového opusu magnum a situace jako kdyby se chtěla opakovat. Stejně jako od party kolem Roba Halforda tak ani od Whitesnake už se velké věci nečekaly...

A rázem je tu novinka „Flesh & Blood“. Whitesnake, další legenda z nejlegendovatějších, jako kdyby si v závěru své kariéry chtěla sama dokázat, že na to ještě má a její dvorní principál David Coverdale měl ještě jednou stanout na samé špičce hardrockového spektra. Ano, „Flesh & Blood“ je album s nezměrnou silou a duchem dávných dob, kdy tenhle druh hudby byl nejen moderní, ale pro posluchače fungoval svou uhrančivostí jako magnet. Coverdaleově partě se povedlo tuto iluzi znovu navodit tak důvěrně, že si mohou novinku zapsat jako jednu ze svých nejpodařenějších desek. Ovšem na druhou stranu je opět křiklavější otázka, koho že to budeme poslouchat za deset let...

Pepsi Stone, 17. 5. 2019