Sedm let existence kapely, tvrdá dřina ve zkušebně, mraky koncertů, následná profesionalizace a nahrání prvního alba (plus hektolitry vypitého chlastu). To vše během komunistického režimu, kdy byl metal systematicky utlačován a případné rozjetí kariéry patřilo do oblasti veselé utopie. Byli členové Arakainu natolik prozíraví a tušili brzké zhroucení železné opony, nebo prostě jenom podřídili svému snu vše, aniž by se dvakrát ohlíželi na budoucnost? Správná varianta je samozřejmě „za b“, o to větší obdiv zasluhuje oddanost a oběti, které byli hudebníci – a týká se to zejména ústřední dvojice Jiří Urban a Aleš Brichta – ochotni položit na oltář jménem Arakain.
Je pravda, že se z kapely na konci osmdesátých let vyklubala malá československá hvězda. Urban s Brichtou do toho šli naplno, opustili zaměstnání a po najmutí zkušeného manažera Slávka Jíšy (tuto funkci dlouhá léta zastával sám Brichta) rozjeli profesionální dráhu. Skladeb - zprvu ovlivněných novobritskou metalovou vlnou - se během osmdesátek nahromadilo plno (kapela z nich posléze vybírala na výroční edice), když ale došlo na tvorbu debutové fošny a jí předcházejících singlů, autoři již byli plně lapeni v poryvech thrashmetalového vichru, který fičel ze zámoří.
Ještě předtím se Arakain objevuje na výběrovce "Posloucháte větrník" (1987), kde figuruje song „Cesta“, což je vnějšími zásahy necitlivě upravený vál „Nesmíš to vzdát“ (autorství textu kupříkladu ukradl jistý Václav Hons alias Petr Mareček). Ta pravá studiová cesta začíná až v roce 1988, kdy u Pantonu vychází singl s věhlasnými Urbanovými skvosty „Excalibur/ Gladiátor". V rámci projektu Rockmapa a již v područí vydávající firmy Supraphon, což byl mezi labely něco jako dnešní ČEZ mezi dodavateli elektriky, se pak rodí další kraťasy „Ku-Klux-Klan/Orion“ a „Proč?/Amadeus“ (oba 1989), který krom dechberoucí pecky „Proč?“ z dílny basisty Zdeňka Kuba (jenž po Brichtovi napevno přezval skladatelské otěže) obsahuje také neméně svůdnou thrashovou smršť „Amadeus“ (Urban), jež se stala součástí studiové prvotiny. Ta se podobně jako zmíněné singly nahrávala v Jandově studiu Propast (frontman Olympicu se stal výrazným hybatelem budoucího úspěchu – zdaleka nejen této - kapely), a to na jaře roku 1989. Album se nicméně na tuzemský trh dostalo až během první porevoluční sezóny, a jako takové bylo ideálním prostředkem k svobodomyslné živé prezentaci a úlevnému vyřvání, kdy konečně nikdo do ničeho nezasahoval. Příznivci Arakainu se dané výzvy chopili poctivě, koncerty navštěvovali po davech, a to poté, co debutovou fošnu „Thrash The Trash“ důkladně vyluxovali z prodejních pultů. Prvního zápisu kapely se prodalo přes 120 000 kusů a dodnes v tomto ohledu platí za její nejúspěšnější počin.
Naprosto zaslouženě. To, co se ukrývá pod obalem s agresivně zaťatou šestiprstou pěstí (tvořil Gustav Vávra), je krutá a zběsilá žánrová nálož, jejíž tlaková vlna rozevlála dlouhé kadeře metalových mániček a všechny ostatní vytlačila do dětského koutku neškodného mainstreamu. Z muzikantského pohledu deska působí jako vojenská akce, která nastala po šíleném několikaletém drilu. Všichni jsou ve vrcholné kondici, připraveni konečně prodat své těžce a draze nabyté zkušenosti. Rytmická sekce Kub/Vondrovic jede na akčním testosteronovém adrenalinu, kytarové kombo Urban/Krob (potažmo Mach v „Amadeovi“) vyřezává jeden technický riff za druhým a Brichta celé dění podtrhává maximálně vyhecovaným projevem, jehož občasnou zajíkavost nebo do uší bijící důraz na anglický přízvuk v refrénu titulního songu můžeme brát jako jediné a vesměs zanedbatelné slabiny nahrávky.
Swingově dovádějící baskytara rozpumpuje zběsilý thrashový čardáš, který odzbrojuje množstvím kytarových motivů a vyhrávek, dynamickou členitostí skladeb a především nápaditostí, která okamžitě zařadila Arakain do přední světové elity. Tedy – zejména - kvůli českému zpěvu pouze imaginárně, netřeba dvakrát spekulovat o dosahu této kapely, kdyby pocházela z USA nebo Německa a texty byly v anglickém jazyce (pozdější poangličtěná variace „Thrash!“ z roku 1994 už přišla do radikálně změněného komerčního ovzduší a nemohla tedy znamenat jakýkoli převrat). Kvalita je každopádně nebetyčná a nechává posluchače stát s ústy otevřenými, bez ohledu na tři dekády, které od vydání alba uplynuly. Z devatera důvěrně známých skladeb vyčnívá „Šakal“ se sugestivně vtahujícím nájezdem, jenž s důvtipnou grácií najede na super-rychlostní dráhu, „Šeherezád“ s nesmrtelným pochodově „škrábaným“ riffem a dokonale vypointovanou tempovou gradací (u thrashově odsekané plochy není možné nechat hlavu ve strnulé poloze), „Ne! (Jdi a zabíjej)“ s výraznou přechodovou basou a hřmotně dupajícím sólem, „Pán bouře“ s nervózně pulzujícími ústředními riffy (tato skladba působí ještě lépe jako otvírák již zmíněného kotouče „Thrash!“), „311. Peruť“ s melodickým vstupem a po-sólově zvýrazněným hlavním tématem, a samozřejmě kultovní „Amadeus“, jehož zlověstný nájezd navozuje tušení psychotické instrumentace, jež také brzy přichází, a to v neuvěřitelně svůdné tónové souhře, kterou by musel ocenit i sám Mozart.
Pozdější CD verze díla ukrývá bonusy „Orion“, kteréžto skladbě jsem na chuť nikdy nepřišel, a Urbanův „Ku-Klux-Klan“, jenž naopak považuji za jeden z absolutně nejlepších kousků Arakainu, dokonalý a krajně precizní majstrštyk, který vedle thrashe nabízí i vzdušně omamnou melodiku s vrcholem v brilantně vykrouceném sólu (skladbě proto daleko víc sluší pevné tracklistové zařazení, k němuž došlo na fošně „Thrash!“). Album „Thrash The Trash“ bylo pro Arakain zadostiučiněním, nejen profesním, ale také ekonomickým, jakkoli největší část zisku vždy shrábli firemní bafuňáři. LP se nicméně ani nestačilo dostat na prodejní místa a v kapele už probíhaly další zásadní změny. Úspěch Arakainu nemohl uniknout aktivnímu podnikatelskému smýšlení tehdy na popularitě rovněž rychle nabírajícího Ladislava Křížka. Ten si do Kreysonu pod záminkou nejrůznějších slibů „šlohnul“ Kroba i Vondrovice (jenž svého rozhodnutí později trpce litoval) a postavil tak zbylé členy do ošemetné situace (chvíli dokonce ve vzduchu visel i Kubův odchod).
Křížek ale Arakain nezastavil. Do hry se totiž opět dostal Míra Mach, jehož původně zamýšlený záskok z „domovského“ Alarmu se nyní protahuje na bezmála třicet let, za bicí pak usedl čahoun Štěpán Smetáček, který díky vzdělání z konzervatoře dokázal obohatit tvůrčí proces cennými odbornými prvky. Obměněná sestava s ničím neotálela a pod vlivem debutového úspěchu se dala do tvorby druhého alba s titulem „Schizofrenie“. Porevoluční situace se však nesla ve znamení rychlých změn, což měli hudebníci z Arakainu brzy pocítit na vlastní kůži.
|
