Gary Moore byl už ve svých jedenadvaceti letech hvězdou. Nejenže nahrál s kapelou Skid Row (neplést s americkou kapelou stejného jména) na začátku sedmdesátých let dvě ceněná bluesrocková alba, ale byl zároveň i vůdčí osobností vlastní kapely Gary Moore Band. Jenže s Thin Lizzy jej pojilo dávné přátelství, které sahalo až ke konci šedesátých let. Ve chvíli, kdy dostal telefonát od managementu kapely, byl proto okamžitě připraven naskočit do právě probíhajícího turné k albu „Vaganbods Of The Western World“. Repertoár se podle legendy naučil za jediný den, ovšem koncerty, které s kapelou odehrál, se stěží dali označit jako precizní či dokonalé. „Gary na tom byl co se týče chlastu a prášků hodně špatně,“ zmínil tour manažer Frank Murray. „Myslím, že byl v rauši po celou dobu, co byl s kapelou.“ Další spolupráce proto byla velmi složitá a časem se ukázalo, že i nepravděpodobná. Moore proto za čtyři měsíce došel k rozhodnutí, že takhle dál pokračovat nemůže. Posléze se stal členem jazzrockové kapely Colloseum II.
Začalo hledání náhrady a Phil Lynott byl přesvědčen, že Thin Lizzy se stávají tou kapelou, která nutně potřebuje dva kytaristy. Zkoušelo se s Andym Geem z kapely Ellis a bývalým členem Atomic Rooster Johnem Cannem, ovšem spolupráci nakonec narušili osobní problémy. V tu chvíli ale přišel zásadní okamžik. Na scéně se totiž objevuje dvojice, která jednou provždy definovala budoucí zvuk Thin Lizzy. Teprve osmnáctiletý Skot Brian „Robbo“ Robertson a a o pět let starší Američan Scott Gorham, jehož život v rodině zazobaného podnikatele předurčoval k něčemu úplně jinému, než byla dráha rockové hvězdy. Když oba kytaristé na prvním společném jam session spustili „The Rocker“ proběhla zkušebnou vlna euforie. Bylo to tam…
V tu chvíli odstartoval přerod z původních Thin Lizzy, kteří ve svém zvuku míchali rock s folkem a blues, k elektrizující formaci, jenž bude v následujících letech bezezbytku naplňovat definici jiskřivé hardrockové party. Ovšem v tu chvíli se k nim vydavatelská společnost Decca postavila zády a zrušila jim kontrakt. Na kapelu se však usmálo štěstí, protože nová smlouva s mnohem protřelejším labelem Vertigo Records na sebe nenechala dlouho čekat. Ten však požadoval, navnaděn ukázkou v podobě krásné balady „Still In Love With You“ (autorského i hráčského příspěvku Garyho Moorea) novinku co nejdříve. Jako kdyby se chtěla situace z dob druhé desky „Shades Of A Blue Orphanage“ opakovat. Thin Lizzy neměli dostatek materiálu na to, aby dokázali naplnit celou kapacitu dlouhohrajícího alba. Ovšem atmosféra v kapele byla odlišná. Thin Lizzy, povzbuzeni euforií z nové sestavy, se pustili do práce a na konci září 1974 byla deska „Nightlife“ kompletně hotová.
V porovnání s tím, co kapela předložila na svých prvních třech albech, představuje „Nightlife“ opět další krok správným směrem. Přestože se jedná rozhodně o nejslabší položku, kterou klasická sestava kapely nahrála, je na desce jasně znát, jak Thin Lizzy od svých začátků vyspěli. „Nightlife“ sice není celistvá, hřmotná hardrocková nahrávka, ovšem budoucí styl už byl v několika skladbách definován naprosto přesně. Pokud pomineme zmíněnou baladu „Still In Love With You“, která se stala v budoucích letech jasnou klasikou, jež zněla na koncertech jak Thin Lizzy, tak Garyho Moorea, jsou zde dva zásadní okamžiky, které byly pro historii Thin Lizzy velmi důležité. Jsou to skladby „It`s Only Money“ a „Sha-La-La“. První z nich otevře nespoutaný kytarový riff Briana Robertsona (sám skladbu umístil v roce 2011 na svou sólovku „Diamonds And Dirt“), který sice za mnohé vděčí Jimimu Hendrixovi, ale v tu chvíli ukázal Thin Lizzy v novém, mnohem přitažlivějším světle. Klasické lynottovské frázování s ostrým irským přízvukem najednou znělo jako kdyby k podobným riffům patřilo odedávna. „Sha-La-La“, ukončená bubenickou exhibicí Briana Downeyho, jenž je zaznamenán jako spoluautor skladby, zase nasazuje rychlé obrátky, jako kdyby Thin Lizzy chtěli hodit rukavici svým dosud nedostižným souputníkům z Deep Purple.
Titulní „Night Life“ ještě dává zavzpomínat na začátky kapely a svým blues/funkovým nádechem dokonale přibližuje barovou atmosféru, která nabízí především prostor pro vokální eskapády Phila Lynotta. „Připomíná mi takovou odpornou výtahovou muziku,“ počastoval sice tuto skladbu a potažmo i celou desku Scott Gorham, ovšem i on byl smířlivější v případě závěrečné „Dear Heart“, což je citlivý kousek, kde hraje prim skvěle zakomponované piáno, jenž nahrál Jean Roussel, spolupracovník například Cata Stevense, Paula Kossoffa nebo Suzi Quatro. Ovšem právě tyto dvě skladby „Night Life“ a „Dear Heart“, v protikladu k „It`s Only Money“ nebo „Sha-La-La“, jasně demonstrují, že kapela v té době teprve opouštěla svou původní tvář a snažila se vdechnout život do té budoucí.
Útok na hitparády se nekonal ani tentokrát, přesto „Still In Love With You“ měla ambice stát se, po „Whiskey In The Jar“ dalším hitovým singlem. Místo toho firma vsadila kartu na song „Philomena“, který ovšem žádnou díru do světa neudělal. Možná z dnešního pohledu zní „Nightlife“ trochu přežitě a zejména ve svých decentnějších pasážích už zastarale, ale pro Thin Lizzy mělo toto album velký význam. Uvnitř se totiž začínaly dít velké věci...
|
