Beasto Blanco mlčeli skoro tři roky. To je dost na kapelu, o které se v době vydání jejich debutu v roce 2013 předpokládalo, že se stane novou senzací v rockovém světě. Nestalo se, přestože měla tahle parta skutečně dobré reference a vysoký profit, neboť v ní působí zpěvák a basista Chuck Garric (ex-Alice Cooper, L.A. Guns) i dcera samotného krále shock rocku, zpěvačka Calico Cooper, navíc obě předchozí alba byla více než slušná.Jejich mix hard rocku, hair metalu a industriálu působil docela přitažlivě a především na debutové nahrávce „Live Fast Die Loud“ se objevily skutečně dobré nápady. Kapele nechyběla energie, cit pro slušné melodie, ani patřičně vystajlované charisma.
Po vydání bezejmenné dvojky se kapela usadila v pozici velmi zábavné kapely, která nikdy nedosáhne velkých hal a stadionů, ovšem v klubu by z pódia smetla i zavedenější jména. Proto novinka „We Are“ nebyla očekávána stovkami tisíc posluchačů, neproběhla žádná mediální masírka, ale ti skuteční skalní fanoušci se o ní bezpečně dozvěděli. V tichosti proběhla i další personální změna, když se v kapele na postu bubeníka vyměnil Sean Sellers za Tima Husunga. To je ovšem vlastně jen drobná kosmetická úprava vzhledem k tomu, jak se v Beasto Blanco střídali muzikanti z počátku.
Pokud znáte obě předešlé desky, už máte skoro přesně představu, jak bude novinka znít. Beasto Blanco se opět pohybují na rozmezí rocku, metalu a industriálu, přičemž tentokrát je na poslední složku kladen pravděpodobně nejmenší důraz. Kapela se více soustřeďuje na svůj rock n`rollový výraz. Tomu naprosto přesně odpovídá začátek alba, kdy kapela nasadí dvě vysokoobrátkové vypalovačky „The Seeker“ a „Solitary Rave“, které zároveň patří k tomu nejlepšímu, co nová deska nabídne. Jistě, místy se začne přece jen pošilhávat po elektroničtější výrazové formě jako v „Ready To Go“, kde Garricův projev evokuje Roba Zombieho, ovšem tentokrát to není nijak zásadně o prolínání zmíněných stylů.
Za mikrofonem se skoro až s úzkostlivou přesností střídají oba pěvci. Více přece jen zaujme Garricův projev a proto jím zpívané skladby se dají počítat za ty lepší, ale to je jen subjektivní názor, protože Calico Cooper svým hystericky navztekaným ženským projevem dává různým skladbám punc originality. Nejlépe však oba vokalisté zní ve skladbě „We Got This“, která zaujme motörheadovskou rvavostí a drajvem. V podobně rock n`rollovém duchu jako „We Got This“ je vystavěna i závěrečná „Halcyon“, která se bezesporu stane zásadní skladbou budoucích koncertů.
S novinkou jako by Beasto Blanco chtěli ukázat, kde leží jejich kořeny a novou tvorbu osekali na dřeň, čímž odhalili svou rock n`rollovou podstatu. Neztratili tvář, kterou definovali na debutu a především na minulém albu, ale jen svůj výraz trochu zjednodušili. A přestože jim sluší i současná podoba, nemůže to zastínit fakt, že tentokrát přišli s přece jen o fous slabší kolekcí, než tomu bylo v minulosti.
|
