Polovina devadesátých let minulého století zastihla frontmana Arakainu, Aleše Brichtu, na postupu mezi populární smetánku. Nejprve zabodoval metalový „all-star“ projekt Zemětřesení, poté Aleš naplno rozjel sólovou kariéru (a mezitím nabral slušné muzikálové zkušenosti). Za tímto účelem si z domovské party stáhl Mirka Macha, což uvnitř Arakainu nemohlo způsobit nic dobrého. Jiří Urban a Zdeněk Kub vyčítali Brichtovi upřednostňování sólových zájmů a nepříznivý dopad tohoto počínání na chod kapely, a Brichta vše samozřejmě interpretoval po svém, tedy jako závist. Pravdou je, že Aleš na Arakain najednou neměl tolik času, což bylo nutné operativně řešit alternativními studiovými aktivitami.
Už původně bylo dohodnuto, že firma Popron na trh uvede variaci debutového alba s – poměrně zásadně – přeházeným tracklistem, zpěvem v angličtině a hlavně ve formě CD (prvotina vyšla pouze jako LP a MC). Fošna dostala titul „Thrash!“ a ačkoli většina posluchačů fandí původní verzi, já o něco větší sympatie chovám k desce z roku 1994, a to z toho prostého důvodu, že se ke mně dostala jako první (= nostalgie hadr!). Poté uplynulo několik měsíců, s plnohodnotným albem se ale stále nedalo počítat, až přišel na přetřes nápad s maxi-singlem, který budou tvořit předělávky světových rockových hitů. Výsledek byl ale natolik působivý, že se Popron rozhodl osmičku skladeb vydat jako regulérní řadovku. Byl to vpravdě chytrý marketingový tah, jelikož dílo dostalo ocenění Zlatá deska, což na druhou stranu zanechalo na patře hudebníků jistý pocit hořkosti: víc radosti by přece jenom udělala cena za původní tvorbu.
K pozitivnímu výsledku výrazně pomohl – ostatními nejprve odmítaný - nápad Aleše Brichty, aby byly songy nazpívány v českém jazyce. Právě to dodalo originálním verzím na smysluplnosti a zároveň přiblížilo skladby blíž k srdcím domácích posluchačů, nemluvě o těch, kteří s danými písněmi učinili vůbec první zkušenost. Každý z hudebníků přinesl několik návrhů, z nichž se demokratickou volbou vyčlenila finální osmička. Jediný limit tvořil rok 1980, který se Arakain rozhodli nepřekročit, jinak šlo všechno jako po másle, album bylo – opět v ostravském studiu Citron – stvořeno za pouhý týden. Osobitý fištrón naší pětice samozřejmě nedovolil suchý přepis původních songů, vzhledem k základnímu stylu Arakainu bylo na místě rockové přitvrzení, měnily se aranže i vnitřní zákoutí skladeb. Do úvodního Karambolu („Fireball“ – Deep Purple) např. Mirek Mach přidal až rock´n´rollově hravá sóla, celkově pak píseň v podání Pražáků nabrala chutnou „spídovou“ šťávu a neo-šmrncovní drajv, který je správnou vizitkou každé osobitě uchopené předělávky.
Neméně dobrý tah představuje beatlesácká „Eleanor Rigby“, a to díky mimořádně důvtipným Kubovým aranžím, částečně i šlapavá „Hymna zoufalců“, která je předělávkou hitu „Immigrant Song“ od Zeppelínů, ačkoli ta objíždí původní autorské linie o poznání úzkostlivěji. Pak už přijde řada na největší hit alba, potažmo Arakainu vůbec (ano, opět s příchutí peprného paradoxu). „Slečna závist“ („Lady In Black“ – Uriah Heep) se stala rádiovým trhákem, který je – samozřejmě už ne v takové míře – omílán éterem dodnes. Píseň staví na postupně zesilujícím záběru elektrické kytary, jež v mých uších zněla takřka zázračně, a to vždy, když jsem byl donucen k poslechu nějaké rádiové stanice, v jejímž stupidním playlistu působily metalové riffy blahodárně jako (od)svěcená voda.
Houpavá „Sněžná slepota“ („Snowblind“ – Black Sabbath) mě oproti tomu nikdy nebrala, bohatě akustická „Dál se ptej“ („Far Far Away“ – Slade) už spolehlivě baví silnou melodií a celkově zdařilým Arakainovským zpracováním, které propojuje old-school s moderní rockovou tváří. „Chameleon“, neboli „Breaking The Law“ od Judas Priest, patří mezi nejprofláklejší kusy rockové historie, v podání Pražáků je alespoň sympaticky zrychlený, tupě vystavěný refrén této písně mě ale zkrátka nikdy bavit nebude. „Derniera“ („The Railroad“ – Grand Funk Railroad) znamená baladický dovětek díla, nikterak působivý, ale pokud to Jirkovi Urbanovi udělalo radost (neboť jde o jeho volbu), pak nemůžu mít nejmenších námitek. Albu „Legendy“ byla vyčítána krátká stopáž, což na druhou stranu ideálně reflektuje sympatie, kterými posluchači nahrávku zahrnuli (nicméně je pravda, že pokud jste dílo vlastnili na kazetě, mohli jste po spuštění MC u přehrávače rovnou zůstat, protože sotva deska začala hrát, už bylo nutné obracet strany).
Úspěch této studiovky přesto úplně nevyrovnal rozeklanou náladu uvnitř kapely, i když k jistému usmíření došlo prostřednictvím turné „Legendy“, na kterém byly dokonce hrány tři kousky z veleúspěšného Brichtova debutu „Růže pro Algernon“. Atmosféra ale evidentně pořád nebyla ideální, což se mělo citelně projevit na následující řadovce „S.O.S“.
|
