I když jsou Darkthrone v tomto tisíciletí stylově nevypočitatelní, pořád se o nich dá mluvit jako o jistotě. Když na albu „The Cult Is Alive“ uhnuli od svého uhlově černého black metalu směrem ke crust punku, aby pak dvě jejich další alba „F.O.A.D.“ a „Dark Thrones And Black Flags“ míchala punk s klasickým heavy metalem, znělo to pořád přirozeně a jistý feeling, který byl znám už od dob „A Blaze In The Northern Sky“ a „Under A Funeral Moon“ byl i na těchto deskách stále přítomný. Jistý návrat ke starému black metalu byl pak rozpoznatelný na desce „The Underground Resistance“, ze které se nakonec vykřesala komerčně nejúspěšnější nahrávka kapely a právě od roku 2013 se Darkthrone zase pomalu začali měnit.
Novinka „Old Star“ tak může být vyvrchlením tohoto procesu, jakýmsi kompilátem všeho, co dodnes tahle norská dvojice nabídla s trochou přidané hodnoty. Že se Darkthrone vracejí k pekelnému řemeslu bylo jasně slyšet na tři roky starém albu „Arctic Thunder“. Byl to black metal, který byl poznamenaný samotnými kořeny stylu, místy se ozvaly i názvuky sedmdesátých let a byl zbavený oné pachuti bergenské scény a vypalování kostelů. Ale fanoušci prvních alb (tím není myšlen deathmetalový debut „Soulside Journey“, ale počiny následující) zavětřili a začali si mnout ruce, že staří dobří Darkthrone ještě jednou podepíší smlouvu s peklem.
S novinkou „Old Star“ je to zpečetěno. Nocturno Culto a Fenriz už od „I Muffle Your Inner Choir“ roztáčejí kytarové poryvy, které dokonce místy mohou připomenout stylově příbuzné Immortal a i když právě tahle skladba obsahuje (možná nejvíce z celé desky) dozvuky heavymetalových dnů, ohnivý zvuk dává jasně na srozuměnou, že Darkthrone mají o svém dalším směřování jasno. Zejména v následující „The Hardship Of The Scots“ se navíc objevují zádumčivé doommetalové pasáže, což je u Darkthrone takřka novum. Právě ona místa, kde hudba zpomalí a projev Nocturna Culta nabere o něco civilizovanější projev, jsou na „Old Star“ nejzajímavější. Nejpřitažlivěji proto působí skladba „Alp Man“, která jasně odkazuje k Bathory někdy z dob „Blood Fire Death“ kde zpěvákův projev může evokovat i samotného Quorthona.
Když jsme ale mluvili o prolínání všech tváří Darkhrone, tak nejreprezentativnější v tomto ohledu je závěrečná „The Key Is Inside The Wall“, nejvýraznější skladatelský vklad bubeníka Fenrize. V této skladbě se na ploše sedmi a půl minut odehrává velkolepý střet blackmetalového a heavymetalového světa a skladba samotná vyzní o to více, neboť před ní kapela nasadila klasický blackmetalový výplach „Duke Of Gloat“, jakýsi návrat až někam do dob „Panzerfaust“ a „Transilvanian Hunger“, čili ke dvěma jasně nejzuřivějším deskám diskografie Darkthrone, na kterých se podílel i Varg Vikernes. „Duke Of Gloat“ je tak poklonou těmto dnům, i když už v trochu civilizovanější podobě.
U Darkthrone jako kdyby se s „Old Star“ uzavřel kruh. Kapela na albu nepopírá své vlastní kořeny, nedistancuje se od norské blackové scény, jak se v minulosti mohlo trochu zdát. Přestože tohle album obsahuje jen šestici skladeb (nutno podotknout, že kromě titulní věci nejde jejich stopáž pod pět minut), je slyšet, že ani na sedmnácté (!) nahrávce této svérázné norské dvojici studnice nápadů nevyschla.
|
