Personální krize, která The Smashing Pumpkins provázela v minulých letech, kdy na bubenickou stoličku dokonce usedl Tommy Lee z Mötley Crüe, je nadobro zažehnána. A i když poslední (jinak výborné) album „Shiny And Oh So Bright, Part 1 / LP: No Past No Future No Sun“ nemůže ani silou ani komerčním dopadem konkurovat jejich nejslavnějším nahrávkám v čele s „Mellon Collie And The Infinite Sadness“, bylo velikým lákadlem, že kapela přijede ve své skoro klasické sestavě (bez basistky D`arcy Wretzky). A slyšelo na něj hodně fanoušků, během května se na stránkách pořádající agentury objevila noticka, že koncert v pražském Fóru Karlín je vyprodán. Naštěstí pořadatelé měli rozum a nenašlapali halu po strop a už v prostorách kolem zvukaře se dalo pohybovat bez větších problémů.
Předák The Smashing Pumpkins Billy Corgan ale zase jednou potvrdil svou pověst nevypočitatelného podivína, když na poslední chvíli zrušil vystoupení předkapely Black Peas a místo nich se v karlínském Fóru představila irská čtveřice Fangclub. Ta o sobě na facebookových stránkách tvrdí, že hraje klasický garážový rock, ovšem jejich set hovořil trochu jinou řečí. Během půlhodinového vystoupení se konal exkurz do první poviny devadesátých, přičemž frontman Steven King připomínal Kurta Cobaina blonďatým mikádem, pohyby i ohozem. Fangclub, kteří hráli převážně skladby ze své jediné bezejmenné desky jsou totiž grungeovým retrem jak vyšitým. Jejich koncert měl energii a štávu, kterou muzikanti nebrzdili zbytečným protahováním nebo nepatřičnými sóly. Proto když odcházeli z pódia, byla laťka nasazena skutečně vysoko. Člověk by v tu chvíli skoro pochyboval, že je The Smashing Pumpkins mohou trumfnout…
Před devátou se už hala řádně zaplnila, v trochu zvláštní skupině lidí bylo možno zahlédnout jak vysokoškolské intelektuály, dámy z kanceláří, klasické rockery, tak i vyhulence, kteří si pamatují (pokud jim samozřejmě paměť ještě slouží…) dávnou éru grunge, kdy si za své vzali nejen hudbu, ale i životní styl. „Tohle byla předkapela a to druhý začne bůhvíkdy,“ odpovídal zvukař jednomu takovému čtyřicátníkovi ve vytahaném svetru. „Prej je to docela kretén“, dodal jedním dechem a bylo jasné, komu jeho slova patří. Ovšem Billy Corgan se tentokrát dostavil včas, což bylo skoro stejně překvapivé jako když Axl Rose v pražských Letňanech na pódium nakráčel dokonce o pár minut dříve, než byl ohlášený začátek.
Úderem deváté se pódium halí do tmy a na něm začínají stoupat tři nafukovací modely, které připomínají gejšu, ruskou bábušku a peruánskou indiánku. A v tu chvíli přichází kapela. James Iha, který v The Smashing Pumpkins nehrál od roku 2000, rozdává úsměvy a spolu s ním přichází i bubeník Jimmy Chamberlain, druhý kytarista Jeff Schroeder a za nimi muž nejočekávanější, sám Billy Corgan s vizáží strýčka Festera. Kapela, doplněná o nájemné hráče, basistu Jacka Batese a australskou multiinstrumentalistku Katie Cole za klávesami na začátek nasazuje pomalou, melancholickou „Soma“ z dávné desky „Siamese Dream“, která však není úplně dobře zvoleným otvírákem. Publikum se proto z letargie probouzí s druhou „Siva“, jednou ze dvou připomínek debutu „Gish“ z roku 1991. Do té The Smashing Pumpkins vkládají trochu nepochopitelně kytarové a bubenické sólo, ovšem tentokrát se už energie tolik nevytrácí.
Se slavnou „Zero“ z nejslavnějšího počinu „Melon Collie And The Infinite Sadness“ začíná koncert nabírat na obrátkách, a i když Billy Corgan s publikem absolutně nekomunikuje (tuto složku obstarává alespoň z části James Iha), začíná mít kapela dav na své straně. Aby také ne, The Smashing Pumpkins mají v zásobě pěknou řádku hitů a současné „European Tour 2019“ ani ne tak jako propagační šňůru novinky, ale spíše jako „greatest hits tour“. Další bomba je odpálena se skvělou „Bullet With Butterfly Wings“, která díky preciznímu zvuku rezonuje zdmi karlínského Fóra, ovšem s jasně čitelnými nástroji i Corganovým zpěvem. I když následná „Tiberius“ z předposlední desky „Monuments To An Elegy“ svým přiostřeným výrazem trochu ztrácí ze své studiové působivosti, křehká „Disarm“ byla zase jasnou tutovkou.
Iha překvapil vlastní interpretací „Friday I`m In Love“ od The Cure, když Corgan zmizel z pódia a akustické kytary se chopila Katie Cole, která Ihu podpořila doprovodnými vokály. Vrchol pak celé vystoupení zažije s trojicí skladeb „1979“ (asi nejlepší věc celého večera), „Cherub Rock“ a „Tonight Tonight“, kam docela obstojně zapadla i „The Spaniards“, věc z Corganovy předloňské sólovky „Ogilala“. S druhou coververzí večera „Wish You Were Here“ od Pink Floyd se pak koncert chýlil ke svému závěru a i když si The Smashing Pumpkins na závěr svého vystoupení neschovali ty největší hity, zněla novinková „Alienation“ nebo dávná „Muzzle“ přesvědčivě.
Bylo to večírek, který tisícovky návštěvníků přenesl spolehlivě do devadesátých let. Fangclub ukázali, že retro zvládají výborně a samotní The Smashing Pumpkins svým dva a půl hodinovým koncertem dokázali, že jejich někdejší megasláva nebyla náhodná. Kapela je dnes opět při síle a i když její nahrávky se už neprodávají v milionových nákladech, stále je vůdčí osobností alternativní rocku a velmi originální formací.
Setlist: Soma, Siva, Rhinoceros, Zero, Solara, Knights Of Malta, Eye, Bullet With Butterfly Wings, Tiberius, G.L.O.W., Disarm, Friday I`m In Love, Superchrist, The Everything Glaze, Ava Adore, 1979, Cherub Rock, Tonight Tonight, The Spaniards, The Aeroplane Flies High (Turn Left, Looks Right), To Shiela, Wish You Were Here, Alienation, Today, Muzzle, Hummer
|
