Konec roku 1975 byl údajně nebývale chladný, ale na náladě v Ramport Studios v Londýně se venkovní teploty nijak negativně neprojevovaly. V tu dobu tam totiž (v období svého prvního vrcholu) byli nastěhovaní. Deska „Fighting“ jim konečně přinesla alespoň drobný komerční úspěch, kdy se ze singlu a coververze od Boba Segera „Rosalie“ stal docela solidní hit a kapela se konečně naplno ukázala i jako energická formace na živých vystoupeních, přičemž některé opět odehrála na starém kontinentu po boku kanadských Bachman-Turner Overdrive. Toto spojení sice úplně nezafungovalo ani na podruhé, ale tentokrát už z něho Thin Lizzy vyšli jako vítězové.
V kapele na přelomu let 1975 a 1976 byla obrovská síla. „Sami jsme cítili, jak se rodí nový materiál, který bude skutečně výjimečný,“ řekl po letech kytarista Scott Gorham. Už dávno byly zapomenuty folkové pokusy z bellovské éry, nedošlo ani na soft rock z dob prvního alba aktuální sestavy „Nightlife“. Kapela šla tentokrát do studia s ostrým hardrockovým materiálem, který se měl zanedlouho stát jejich jasnou vizitkou a poznávacím znamením. Právě v této době se totiž už naplno zdokonalila a vyprofilovala souhra obou kytaristů, Scotta Gorhama a Briana Robertsona. Ovšem nejsilnější tvůrčí období tentokrát pociťoval Phil Lynott. Není proto náhodou, že všechny skladby na „Jailbreak“ nesou jeho rukopis a jen ve čtyřech případech nechal do svých kompozic promluvit ostatní spoluhráče. Z Phila se tak na tomto albu definitivně stal prototyp hardrockového frontmana.
To naprosto křičí z titulní skladby, která celé album otvírá. Do budoucna se právě tato skladba stala jakýmsi manifestem kapely, kterým otvírala své budoucí koncerty. Skladba stojí na precizním, skoro až hypnotickém kytarovém riffu, který posluchače provází celou dobu a který následně exploduje v refrénu, kde Lynott běsní, že „dnes večer bude problém...“. Tento okamžik se brzy stal jednou z pamětihodností hardrockové historie. Byla by velká chyba tvrdit, že album stojí na titulní skladbě a na největší hitu Thin Lizzy vůbec, na ultimativní hymně „The Boys Are Back In Town“, která byla právě tou věcí, s níž Thin Lizzy konečně dobyli i Ameriku a která z nich udělala jednou pro vždy jednu z nejdůležitějších kapel rockové historie. Byla to právě „The Boys Are Back In Town“, která v roce 1991, pět let po Philově smrti, provázela americké vojáky při návratu z války v Perském zálivu.
Zbytek alba sice zdánlivě stojí ve stínu těchto dvou monolitů, ovšem když se do alba ponoříte hlouběji, zjistíte, že nahrávka neobsahuje slabé místo. Dalším z hitů je jasná lynottovka „Romeo And The Lonely Girl“ s výrazným refrénem a trochu veselejší náladou, než je tomu u „Jailbreak“ nebo dvou velmi ostrých kousků „Angel From The Coast“ a zejména „Warriors“. Ta se stala pevnou součástí budoucích vystoupení a poskytla prostor zejména pro kytaristu Scotta Gorhama (spoluautora skladby) k demonstraci jeho kytarových sól, které kontrastují s trochu odlišným přístupem Briana Robertsona, jenž měl na svědomí zase výše zmíněnou „Angel From The Coast“.
Pokud pomineme trochu nenápadnější kousky „Running Back“ a „Fight Or Fall“, které ovšem mají k bohapusté vycpávce pořád hodně daleko, je velmi důležitý konec desky. Ten obsahuje dvojici skladeb „Cowboy Song“ a „Emerald“. První jmenovaná se rozjíždí trochu pozvolně, aby s nástupem Philova vokálu přešla do sympatického průsečíku hard rocku a blues, ze kterého je jasně cítit, jak silně Thin Lizzy ovlivnil pobyt v Americe a snaha dobýt tamní trh. Není proto divu, že „Cowboy Song“ se ve Spojených státech stala po „The Boys Are Back In Town“ největším hitem, který z „Jailbreak“ vzešel. V „Emerald“, jediné skladbě, která nese autorský vklad všech členů kapely, se Thin Lizzy obrací (ne poprvé ani ne naposledy) k irským dějinám. Díky tvrdému riffu můžeme „Emerald“ brát jako jakýsi předvoj heavymetalového hnutí, které se pomalu na britských ostrovech formovalo. Velmi zajímavé je v této skladby poslouchat proplétání obou kytar, kdy je jasně slyšet, jak odlišný feeling oba kytaristé měli…
Kola showbyznysu se ale začínala roztáčet. „The Boys Are Back In Town“ stoupalo po hitparádových žebříčcích vzhůru a brzy se Thin Lizzy mohli opájet z přebírání zlatých desek a různých ocenění od hudební kritiky. Na jaře 1976 přišel skutečný průlom. Doma už sice Thin Lizzy byli za hvězdy od dob „Fighting“, jenže tentokrát už dobyli Evropu a na vědomí je vzala i Amerika, když se kapela svezla na společných turné s Journey, Styx, Rush nebo tehdejšími americkými jedničkami Aerosmith. Ovšem nahoru letěla i ega a ruku v ruce s tím i konzumace zakázaných látek. Právě z té doby se dá s jistotou potvrdil heroinová závislost jak Scotta Gorhamam, tak především Phila Lynotta. Posedlost, která druhého jmenovaného dostala po několika letech do hrobu...
|
