Životní styl si u Phila Lynotta začal vybírat svou daň. Frontman začal trpět únavovým syndromem a ve chvíli, kdy kapela byla v Americe na turné s Rainbow, Phil onemocněl infekční žloutenkou. „Přišel manažer Chris O`Donell a řekl nám, že Phil je v nemocnici a turné je odvolané,“ vyzpomíná kytarista Brian Roberston, „pro kapelu to byla strašná rána, protože kdybychom šňůru dokončili, vyneslo by nás to do první rockové divize.“ Bylo to poprvé a zdaleka ne naposled, co Thin Lizzy kvůli Lynottově zdravotnímu stavu museli omezit svoje působení. Navíc Phil měl v té době kvůli nadměrnému pití a užívání drog natolik zdevastovaná játra, že bylo nutné začít věci přehodnocovat. V té době s tím ještě (alespoň na nějaký čas) dokázal něco udělat…
Úspěch alba „Jailbreak“ mobilizoval vydavatelskou společnost a ta začala na Thin Lizzy vyvíjet tlak, aby se kapela co nejdříve pustila do nového materiálu. Ten však chyběl. Navíc kapela začala natáčet v mnichovském studiu Musicland, které bylo ovšem pro její nevyhovující a sám Lynott se nechal slyšet, že to místo nenávidí. Thin Lizzy se nakonec přemístili do prostor Ramport Studios, kde vzniklo „Jailbreak“, ovšem ani tam se moc nedařilo. Management začal vyjadřovat znepokojení nad tím, že materiál, který kapela začala natáčet, nesnese srovnání s „Jailbreak“ a že dobrá polovina kapel tvoří jen skladby, které by se mohly uplatnit na B stranách singlů. Dnes víme, že to až tak pravda nebyla, přestože je album „Johnny The Fox“, které s velkými porodními bolestmi vykouklo na svět 16. října 1976, rozhodně slabším kouskem, než byla „Jailbreak“ a dost možná i než „Fighting“.
I když z desky od jejího začátku v podobě našlápnuté „Johnny“ tryská energie a oba kytaristé opět svádí své dnes už legendární souboje, je jasné, že nejpřísnější kritéria snesou jen tři věci. Hitová „Don`t Believe A Word“, která jako kdyby chtěla navázat na „The Boys Are Back In Town“ (ovšem ne s tak silným refrénem), se nese na vlnách silného hard rocku klasického lizzyovského střihu, a stala se (možná i proto) nejúspěšnější skladbou celé desky. Druhým klasickým kouskem je historicky pojatá „Massacre“, pojednávající o slavné bitvě u Little Big Horn, pravděpodobně největším střetu mezi americkými indiány a bílými přistěhovalci. Hudebně i tématicky může „Massacre“ evokovat „Emerald“ z minulé desky, ale proti ní postrádá větší heavymetalové pnutí. A konečně třetí nejvýznamnější skladbou alba je hejskovská „Johnny The Fox Meets Jimmy The Weed“, jež se nese na vlnách řádně přitvrzeného funky rocku, který může evokovat období s Ericem Bellem, ovšem snese kritéria modernější doby, k čemuž jí opět dopomáhá energie dvou mladých kytaristů.
Nelze také nezmínit skladbu „Rocky“, což je další ze žhavých hard rockových kousků, který sice (stejně jako „Johnny“) postrádá větší hitové ambice, ale své místo si v koncertním repertoáru našel a pro Briana Robertsona představoval jistou dobu jeho vrcholné číslo. Dobře zní i dvojice pomalejších skladeb „Borderline“, které dává esprit její blues/folkový opar, jenž může evokovat americké písničkáře, stejně jako tvorbu tehdejších amerických hvězd Eagles. Jejich vliv je citelný i ze skladby „Old Flame“, která sice na rozdíl od „Borderline“ disponuje svižnějším tempem, ovšem stále více než mezi hardrockové kousky ji lze řadit mezi ty, které jsou načichlé popovým a bluesovým světem.
Ovšem na „Johnny The Fox“ se najdou i slabší skladby, mezi které patří „Fool`s Gold“ a závěrečná zběsilá „Boogie Woogie Dance“, na kterých je až citelně slyšet, že byly spíchnuté horkou jehlou, Thin Lizzy docházely nápady a bylo nutné album něčím natáhnout. Nakonec nepřesvědčí ani sladkobolná „Sweet Mary“, nejsilnější autorský vklad Scotta Gorhama. Byl to právě tento americký kytarista, který se nelichotivě vyjádřil o jemnějším vyznění alba „Nightlife“, ovšem právě duchu této desky se „Sweet Mary“ blíží nejvíce. Hudebně se jedná o soft rock, kde prim hrají snové melodie a i když její finální podoba je příjemná, oproti „Massacre“, „Johnny“ nebo „Don`t Believe A Word“ působí na desce trochu nepatřičně.
„Johnny The Fox“ i přes vyřčené zápory neznamenala citelný ústup z komerčních pozic, zejména ve Velké Británii, kde se vyhoupla na jedenácté místo žebříčku a opět kapele vynesla zlaté ocenění. Trochu hůř si album vedlo ve Spojených státech, dvaapadesátá příčka znamenala o čtyřiatřicet míst horší umístění než „Jailbreak“. Ovšem blížila se jiná pohroma. Tentokrát v hlavní roli nefiguroval Phil Lynott, ale Brian Robertson. Kapela se právě chystala k odletu do Ameriky (opět), když Robertson vyrazil do víru nočního Londýna. Pár panáků whisky udělalo své a když se dostal do potyčky Robertsonův kamarád Frankie Miller s kytaristou funkrockových Gonzales Gordonem Huntem, přiopilého Robertsona situace rozlítila natolik, že se do rvačky vložil a probudil se v nemocnici s proříznutou tepnou a poškozeným nervem na ruce. Prvotní zprávy hovořily o tom, že s jeho hudební kariérou je definitivní konec. „Celá kapela na mě byla strašně nasraná,“ konstatoval Robertson, „a já dospěl do fáze, fajn, nechcete se mnou mluvit, tak jděte do prdele.“ To byl začátek konce Robertsonova účinkování u Thin Lizzy, kterým osud opět vystavil stopku v dobývání Ameriky.
|
