Letos právě dvacet let starý arakainovský zápis „Farao“ leckdo považuje za povahově mladšího bratříčka desky „Apage Satanas“. Pokud bych se měl přidržet tohoto přirovnání, pak „Faraa“ beru jako méně donošený, pořád ale dostatečně životaschopný studiový přírůstek. Co tento sourozenec ztrácí na důvtipnosti, to nahrazuje ostrými lokty a celkově vyšší urputností. Dílo lze dokonce vnímat za symbolický přerod Arakainu k moderněji pojatému metalu, v čemž se odrážela Kubovo-Urbanova obliba interpretů jako Pantera, Fear Factory, Limb Bizkit nebo Korn. Tyto choutky nejprve pánové zkoušeli (komerčně neúspěšně) prodat v projektu Kain, postupně je ale v souhře s podobně naladěným Machem čím dál důrazněji přenášeli do profilu domovské kapely. Album „Farao“ z roku 1999 je prvním odrazem tohoto skladatelského smýšlení, jakkoli ještě celkem nepatrným.
Rozvážný nájezd, pochodové sloky a záměrně chladně pojatý refrén skladby „Už ho vezou“ opakují sklon k zahloubané atmosféře, tak známý z několika úvodních položek předešlých alb. Chorus je sice až příliš odosobněný (minimálně po stránce chytlavosti), dojem však vynahrazují drsné kytary, jež aktivizují rytmickou sekci k úspěšnému metalovému dialogu. „Mám to za pár“ díky úsečným riffům a kontrujícímu naspídovanému refrénu dosahuje ještě silnějšího účinku, sólový motiv pak nemá – světe div se! - daleko k power metalu. Text a titul skladby znamenají nepříjemnou vzpomínku na nutnost povinné vojenské služby (nejprve dvouleté, poté jednoleté), se kterou se musel každý vyrovnat po svém (pro kapely to často znamenalo nedobrovolné přerušení činnosti).
„Global Street Debil“ je pozůstatkem z výše zmíněného projektu Kain a jako takový přináší jižansky a chvílemi industriálně obarvené struny, stejně jako skákavou rytmiku. Brichta naštěstí do původní verze citelně zasáhl a více ji přizpůsobil arakainovské tváři, což se mj. projevuje ve výborně odfrázovaném vokálním úseku. „Uhoněnýmu“ dominuje Kubova baskytara, celkově svižný spád písně naruší jenom méně poutavá chorusová část. V „Já nejsem já“ se pánové vytasí s funkční akustickou hrou, působivě vyprávějící sólovkou, groovy-thrashovými předěly a hlavně chytře navrstvenými refrénovými linkami, které podmalovává neméně účinná vyhrávka. Proti této písni vyznívá „Madam tasemnice“ až příliš obyčejně (hláška „tlustokombajn“ se nicméně pevně usídlila v našem post-pubertálním slovníku), „Šeherezádě druhé“ (neboli dalšímu Kainovskému přebytku) pak chvíli trvá, než se dobere k zásadnímu zlomu, po něm se ovšem dojmy vylepšují a agilní thrashmetalová masírka dává v souladu s titulem skladby vzpomenout na první studiový počin kapely.
Nejslabší moment díla přichází s kusem „Do zdi“, u jehož refrénu se člověk opravdu chce nechat inspirovat názvem a naběhnout hlavou proti tvrdé stěně. Což by ovšem byla škoda, jelikož na albu pořád číhá několik povedených skladeb. Ještě to úplně neplatí pro „Millenium“, přestože její základ Jirka Urban napsal v období fošny „Salto Mortale“, „Rajské zahrady“ už ale přeslechnout nelze. Tato balada mě vždy brala neskutečně jemně a hlavně přitažlivě vykreslenou stavbou, potažmo textem, ve kterém si to Brichta opět rozdává s církví, a protože tak činí důmyslně, potkává se jeho snaha se značně sugestivním účinkem („Bůh si zkoušel hrát, a tys mu nechtěla dát, tak nás vyhnali z ráje…“). Krásná věc a pro mě jednoznačný vrchol celé nahrávky.
Navzdory invenčně strnulejším refrénům nepohrdnu ani thrashově ozubenými vály „Zkouším se zvednout“ a „Řízená střela“, titulní „Farao“ jde ale za cílem trochu nezábavně, dvakrát nestrhne ani závěrečná instrumentálka „God Save The Araqueen“, jež působí jako outro pro outro. U desky „Farao“ je každopádně nutné ocenit vyšší autorský standard, který se podařilo zachovat navzdory krátkému časovému úseku, jenž uplynul od veleúspěšného studiového předchůdce (včetně zvuku jako víno). Z dnešního pohledu můžeme na tento počin rovněž nahlížet jako na poslední výrazně zdařilý regulérní zápis, v následujících dvaceti letech už takto veselo nikdy být nemělo.
|
