V období mezi lety 1987 – 2003 nenajdeme v metalografii Arakainu jediný prázdný rok. Pokud nešlo přímo o regulérní album, vycházely kompilace, živé záznamy, ípíčka, singly, případně došlo k účasti na sampleru „Posloucháte Větrník…3“, kterým v roce 1987 vše odstartovalo. Výjimkou nebyl ani přelom milénia, kdy kapela po desce „Farao“ zveřejnila prostřednictvím Popron Music video, resp. živou desku „Gambrinus Live“, kterou následovala plnohodnotná studiovka „Forrest Gump“. O zábavu měli tehdy Pražáci postaráno, k nahuštěnému programu je u některých nutno přičíst sólovou kariéru (Aleš Brichta), vedlejší projekty (Brichta – Hattrick, Urban/Kub - Kain), případně soukromé aktivity (Urban – klub Kain). V takovém laufu lze těžko neustále sekat vysoce kvalitní alba, zřejmě i proto můžeme po počinu „Apage Satanas“ pozorovat jistý autorský úpadek, jenž částečně postihl zářez „Farao“, mnohem dramatičtěji však album „Forrest Gump“, které Arakain vydal v roce 2001.
Jiří Urban v knize „20 let natvrdo“ (autoři Bohouš Němec a Robert Kania) přiznává dluh, který vůči této desce cítí, a to právě z důvodu menšího času na zkoušení, na druhou stranu v kapele stabilně fungují další dva skladatelé, Zdeněk Kub a Mirek Mach, takže daná „omluva“ úplně neobstojí. Album je spíše odrazem nastřádané únavy, kdy došla forma na vymýšlení unikátních nápadů, naopak se začaly více projevovat repetiční skladatelské vzory, případně slabý důraz na koncepční dramaturgii. Padesátiminutové či hodinové stopáže se od té doby nedaří zaplnit výlučně dobrými skladbami, songy se naopak slévají v nikterak barvitý obrazec, najdou se i čistě šedá místa poukazující na nouzi o jakkoli zajímavé nápady.
Už titul tohoto díla indikuje mizivou inspiraci a generická refrénová slova „Forrest Gump, běží a nevnímá, Forrest Gump, hloupost je nevinná“ situaci nepomáhají, už vůbec nic nezachraňuje odevzdané melodické klenutí chorusové části nebo Brichtův "britský" akcent (ok Aleši, my víme, že umíš anglicky). Korunu playlistu nasazují kusy „Televize“ a „Peníze“, které jsou, pokud se textového tématu týká, odrazem čiré tvůrčí vyprahlosti (Brichta se v rozhovorech vymlouvá na nedostatek času, takové problémy jsou ale pro platící fanoušky zhola irelevantní). Ani z hudebního hlediska nejde o nic zázračného, „Peníze“ navíc chvílemi příliš evokují „Antikrista“ (formálně, nikoli jakostně). Lépe si vede „Dežo“ s naštosovanými frázemi nebo kontrastní ironickou zpěvohrou, potažmo „Černej švihák“, který dle starých osvědčených receptur střídá pomalé pasáže s vyostřeními momenty, díky čemuž skladba nabírá energii a dynamickou gradaci.
Zbytek písní se překuluje v podobně znějící tvůrčí taktice, jednou více thrashové („Hvězdář“, „Fčelka Mája“), jindy více groovy („Bulldog“, „1.000.000.“), chybět nesmí balada („Vzdávám se“), nebo kus opředený opatrně temnou náladou („Na dně“). Nic z toho však extra nevyniká, čehož příčinou je i dominantní střední tempo, jakoby se do rychlých skladeb už nikomu ani nechtělo. Riffy jsou těžké jako závaží na olympijské čince, působí ale příliš rutinně a neobjevně (a to bylo novodobé groovy období kapely pořád teprve na začátku). Výsledkem je sterilní a unavené metalové album, které kráčí v kvalitativně náladových intencích zápisu „S.O.S" a jež fanoušky v době vydání nenadchlo, dojem ale částečně vynahrazovaly zvěsti hovořící o přípravách desky, která měla být po vzoru „patnáctek“ speciální oslavou dvacetiletého výročí, s řadou nikdy nevydaných starých skladeb…
|
