Oslavy dvacetiletky pražských metláků měly k idylce daleko. Do sladkých tónů starých písní, které kapela na albu „Archeology“ oblékla do aktuálního hávu, se totiž vmísila hořká pachuť zapříčiněná následným odchodem jednoho ze zakládajících členů, zpěváka Aleše Brichty. Spory a hádky byly vždy trochu smutnou součástí Arakainu, tentokrát se ale rozvášněnou atmosféru uklidnit nepodařilo a Brichta se z pražské party zdekoval. Následovala mediální přestřelka, ve které obě strany nacházely svůj výklad, jenže čím víc negativní emoce jiskřily, tím víc byli fandové znechucení. Náladu si mohli zlepšit alespoň tímto výročním počinem, jenž přinesl skladby stvořené výhradně v osmdesátkách (konkrétně v letech 1982 až 1988), mezi kterými je k nalezení několik opravdu výtečných kousků.
Je pravda, že úvod kompilační nahrávky nějakou autorskou rafinovaností zrovna nehýří, lze jej nicméně brát jako roztomilý důkaz samotných prapočátků, kdy skladatelé – tedy dominantně Brichta s Urbanem – nabírali pozdější zručné grif(f)y. Startovací čtveřice „Nikotin“, „Kostlivec“, „Le Mans“ a „Otec z rozhodnutí komise“ osciluje na pomezí hard rocku a heavy metalu, ozvuky britské vlny jsou jasné, melodie ovšem nikoli a pamětihodná místa prozatím neexistují. Navazující obsah ale situaci razantně změní. „Žádnej metal“ přiválcuje s brutálně svůdným riffem, ve kterém je už jasně čitelná thrashová textura, do hry vstoupí dvoukopák, skvěle vymyšlené sloky i sólo a další majstrštyk staro-nové éry Arakainu je na světě.
Po velmi slušné - i když v textu poněkud sebelítostivé - písni „My si žijem“ (s chutně naspídovaným sólem), se dostáváme k parádě číslo dva. Brichtův „Quasimodo“ už melodickou upozaděností netrpí, úvodní část znamená svižný a zcela funkční rockec, který se v půli nečekaně zlomí do poklidné mezihry, jež vygraduje v dokonale trylkujících kytarách (zhruba ve stylu hitu „Freewheel Burning" od Judas Priest ze stejného roku 1984). Agresivita a chytlavost, k tomu si zařvat „Quasi! Quasi! Quasi! Jako Quasimodo!“, právě to naší hospodské partě v době vydání této desky úplně stačilo ke štěstí. Nepohrdli jsme ani úryvky ze Šternerovy „Slečny heavy“, zvlášť v okamžiku neodolatelného rytmického rozproudění („v prsou metr dvacet, pleť jak nápoj z révy“).
Na blok slušných kousků „Holka ty jsi jak vlkodlak“, „Prodavač barev“ a „May Day“ naváže laskomina „Wendy“, ve které krom thrash´n´speedového zápřahu strhne náruživý, výtečně odzpívaný a odfrázovaný text. Příspěvky „Cornouto“ a „Zimní královna“ poctila svým umem stará známá Lucie Bílá, jež písním dopomohla ke klasickému statutu, nutno však zmínit, že Podskalského, resp. Urbanovo skladatelství jí k tomu dalo ideální prostor. „Nechceš“ zase prokáže tvůrčí lehkost Mirka Macha, kdy svižné tempo doplní povedený refrén s trylkujícím základem. Závěrečné trio „Kat“, „Poseidon“ a „Automat svět“ zabrousí do thrashových končin, přičemž z daných písní o malý kousek vítězí „Poseidon“, a to díky osvědčené taktice pochodového nájezdu, jenž sleduje brutálně strmé a nakažlivě vábivé zrychlení, případně variovaná vokální nástavba.
Skvěle ozvučenou desku „Archeology“ je možné vnímat nejen jako důstojnou oslavu dvacetiletého výročí, ale také jako Brichtovu labutí píseň, stejně jako definitivní uzavření klasické heavy-thrashové éry. Přesun k modernějšímu výrazu, který jemně započal na deskách „Farao“ a „Forrest Gump“, totiž nabíral stále důraznější obrysy, až se výraz Arakainu jednou provždy změnil. Skončila tak jedna etapa, kterou mnoho fanoušků v rámci historie kapely dodnes označuje za tu povedenější, přičemž se lze shodnout na tom, že ani zdaleka nejde o prázdné nostalgické tlachání.
|
