Zapomeňte už jednou pro vždy na Warrior Soul jako na zajímavou kapelu, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let sice ještě reflektovala pozdní hair metal či street rock, ale dala mu už nádech alternativní scény a přihodila i trochu politické angažovanosti. Frontman Kory Clarke s bujnou hřívou zrzavých vlasů byl respektovanou osobnostní scény a proto se mu pro album „Chill Pill“ z roku 1993 dokonce podařilo přitáhnout na hostování i Michaela Monroea z Hanoi Rocks. To ale už dnes moc neplatí… Zapomeňte proto i na skvělý začátek devadesátých let, kdy kapela bouřila svými hity jako „Love Destruction“, „Trippin` On Ecstasy“ nebo „Wasteland“ a měla šanci zaujmout jak příznivce Guns N`Roses, tak i Nirvany, tedy dvou znesvářených a nesourodých táborů.
Warrior Soul léta mlčeli a od svého comebacku v roce 2009 „Destroy The War Machine“ se jim nepodařilo na výborné začátky navázat. Přestože formule pro tvorbu alb byla v podstatě stejná, jen ubylo té politické agitky, původní chemie byla tatam. „Destroy The War Machine“ sice nebyla špatná deska, ale ukázala, že principál Clarke, neustále měnící sestavu, už své dávno řekl, jen recykluje dávné nápady a využívá podobných postupů jako vždy. Dalo by se to koneckonců prominout, kdyby však každá další postcomebacková deska nebyla horší než ta předchozí. S minulou „Back On The Lash“ už Warrior Soul zrovna dvakrát nepřekvapili a s novinkou „Rock N`Roll Disease“ je to ještě horší. A bohužel ten rozdíl mezi alby „Last Decade Dead Century“, „Drugs, God And The New Republic“, „Salutions From The Ghetto Nation“ a novinkou se tak už může jevit skoro propastně.
Vždyť hned úvodní „Up The Dose“ nabídne takřka impotentní rock n`roll se sýpajícím Clarkem, jehož hlas léty nejen hrubne, ale ztrácí i na své přtažlivosti. Dochází ovšem i energie, která byla pro Warrior Soul vždy hnacím motorem. I když titulní „Rock N`Roll Disease“ se snaží ze všech sil kapelu znovu nakopnout, čemuž mají pomoci ostré kytarové laufy, stále jako kdyby se nedařilo nahodit řetěz a přestože se jedná pravděpodobně o nejlepší věc desky, stále nemůže být dost dobrou na to, aby byla současnou výkladní skříní Warrior Soul.
Když na to kapela jde s punkovým přístupem jako v „Off My Face“ nebo ve „We Ride Children“, můžete si říct, že až tak zle nakonec nezní, ovšem přece jen od Warrior Soul byste čekali něco jiného. Tyto skladby jsou totiž opět pouze tuctovými kompozicemi, které sice nechají zapomenout na vyloženě nepovedený závěr desky, ale stále se jim nedaří vymanit se ze zajetí průměrnosti. A opět je tu dnes už otravný Clarkeův projev, který se sice ohání drsným, vychlastaným hlasem, jenž ovšem už nemá tu patřičnou rozbušku a spíše se nad ním v leckterých místech shovívavě pousmějete, než abyste si řekli, že ten člověk to tam stále má…
„Rock N`Roll Disease“ není dobrá deska. Možná je to první album od Warrior Soul, kde se člověk nebojí použít slov o průměrnosti, nedostatku nápadů a zbytečnosti. Kdysi velmi zajímavá, a možná i trochu novátorská kapela klesla na úroveň obyčejné party, která sice ten svůj rock n`roll umí z řemeslné stránky zahrát slušně, ovšem když má dojít na pořádný nápad, tak je vedle...
|
