O tom, co loni ztratila česká rocková scéna, když zemřel Vláďa Šafránek, nemusíme ani mluvit. I když si třeba o aktivitách Walda Gangu, kde byl Šafránek léta vůdčím zpěvákem, myslíte cokoliv, je nutné uznat, že s Harlejem v devadesátých letech a na začátku tohoto tisíciletí vytvořil několik skutečně velkých hitů, byl to právě on, kdo kapele udělal tvář a ukázal, že takzvaný hospodský rock se dá hrát i s elegancí a výrazem skutečného rebela. To Šafránek byl, stavěl se tak k životu a nakonec i ke smrti. Osud totiž nad ním visel delší dobu, ovšem on se do konce nechtěl vzdát své role svébytného performera a hudebníka, kterému pánbůh dal do vínku skutečně nezaměnitelný výraz a jeden z nejosobitějších hlasů v celém českém rocku.
Když pomineme účinkování v kapele Autogen, tak se Šafránek uvedl albem „Příliv“ od kapely Brain. V době vydání dostala tahle deska od kritiky co proto, jelikož se čekal další thrashový nářez jako „Čelem ke zdi“ od Brianu (což byla v podstatě předešlá sestava kapely Tondy Rauera), ale zpětně je nutné uznat, že „Příliv“ byla výborná nahrávka, která kladla důraz spíše na zvukomalbu a pocity, což byl rozdíl jak proti „Čelem ke zdi“, tak oproti budoucím deskám Harleje. Sám Šafránek na tuto desku nedal dopustit, což bylo znát i z jeho sólovek. Proto není náhodou, že vzpomínková deska, příznačně nesoucí název „Brain“ a v titulu jména Šafránka a Rauera, navazuje právě na „Příliv“. Čili takové symbolické uzavření kruhu…
Léto 2011: Vláďa Šafránek má na kontě aktuálně druhou sólovku „Buccaneer“ a jede na propagační rozhovor do plzeňského Rockrádia. Na místo ho dovezl jeden z jeho kamarádů luxusním vozem a Vláďa vyskočil z auta a jen s letmým pozdravem utíkal vykonat potřebu k jednomu ze stromů před rádiem. Pak jsme prohodili pár slov a ujasnili si koncepci celého rozhovoru. Šli jsme nahoru, do čtvrtého patra. V budově nebyl výtah a v druhém patře koukám dolů na Šafránka, jak těžce oddychuje opřený o zábradlí. „Dobrý, Vládíku?“ ptám se… „Jo, dobrý, jen mi trochu zlobí srdce, ale nic to není…,“ odpověděl. Pak jsme půlku odpoledne seděli v hospodě U Krátkých. Celé odpoledne vykládal jako zamlada, pil jedno pivo za druhým, byla s ním sranda. I když jsem ho pak v dalších letech viděl ještě mnohokrát, na to, co se stalo na schodištích rádia, jsem si vzpomněl až v září loňského roku.
Zapomeňte tedy na „Zfetovanýho“, „Toníka a Vládíka“ nebo na „Čikuli“. „Brain“ je totiž především poprocková nahrávka, která se nese spíše ve středních tempech a kde není nouze o snovou atmosféru. Ta je patrná hned z úvodní „Miluju a miluju“, která má sice svižnější podklad, ale zvuk saxofonu přece jen vede skladbu někam od divokých rockových kořenů. Ani sám Šafránek se nepouští do žádných eskapád a jeho proslulý obroublý projev tak na této nahrávce takřka neslyšíte. Pracuje se hodně s plochami (jako tomu bylo u „Přílivu“) a proto věci jako „Oči v proudu řeky“, „Mou vinou“ nebo „Babylonská věž“ mají příjemně nostalgickou atmosféru, která umocňuje smutnou náladu desky.
Z celkového koncpetu nahrávky vyčnívají tři věci. „Stopy upocených těl“ je coververze od Komunálu, která by klidně mohla být součástí libovolné desky Harleje a právě zde je slyšet, že Vláďův hlas i přes jeho nemoci (kromě srdce trpěl Šafránek ještě plicní hypertenzí), měl i na sklonku jeho života svou sílu, i když jeho schopnosti už byly otupeny. Pak je tu coververze od Petra Nováka „Přátelství na en-tou“, která tím dostává opět smutnější rozměr a člověka naplní podivným pocitem stesku. A nakonec můžeme slyšet věc „Jsi to jediný“, která jako jediná neobsahuje Šafránkův zpěv, protože tuto věc už nestihl dokončit. Nakonec se jí se ctí zhostil Vláďův nástupce v Harleji Tomáš Hrbáček.
I když „Brian“ obsahuje nahrávky, kde je Vláďův hlas slyšet většinou jen v pracovních verzích skladeb, je to hodnotná deska. Ukazuje, jak pestrý hlasový fond, repertoár a nakonec i širokou duši tento umělec měl. Na scéně je bez něj tak nějak smutno. Každá opona musí jednou spadnout, ovšem ta černočerná se za Šafránkem zavřela příliš brzy...
|
